Nemůžu už dál

Dobrý den, už dlouhou dobu se placame ve složitém vztahu.Jsme spolu 2 a půl roku a máme 18mesicu chlapečka.Poslední 4 měsíce spolu nežijeme.Muž mi rok vyčítal nezájem o něho, že jen skáču kolem malého a pracuji a studuji. Mám ještě 15leteho syna, a malý je hodně náročný.Muž byl doma jen o víkendech, přes týden v Německu. Vždy když přijel, začal výčitkami, že jdu do školy nebo na brigádu (nutnost, chyběly peníze na domácnost). Co měsíc mne opouštěl a zas se vracel, že to nemyslel vážně, že chce abych si uvědomila, že chce trávit čas se mnou(byla jsem s ním veškerý volný čas),po roce, kdy mi opět napsal, že končí a přijede si jen pro věci, ať to vezmu na vědomí, jsem to už nevydržela a rozchod vzala vážně. Za dva dny mne opět bombardoval s tím, že jestli to jako myslím vážně, že to nemůžu udělat, že mně miluje. Řekla jsem mu, že mu už nemůžu věřit a můžeme se scházet a důvěru budovat. Vídali jsme se téměř každý den, kdy on mi vyčítal v pravidelných intervalech (každý týden téměř), že mi dělá blbečka a já na něj kašlu a jak dlouho má čekat, že on mne na rozdíl ode mne miluje a nemůže to vydržet a nemá to cenu. Pak se zas omlouval, že mu ujely nervy a že mne chápe a ten čas mi dá. Po měsíci se vyspal s jinou, čímž mou důvěru podkopal ještě více. Omlouval se, že byl nešťastný,a proto to udělal, a očekává, že mu to odpustim jako mávnutím kouzelného proutku. Snažím se, dávám mu svůj čas, stále jsem se podřizovala tomu, kdy on chtěl přijet, ale bylo to stále stejné dokola. Týden klidný, hezký, pak zas výbuch a několikahodinové výlevy. Při péči o náročné batole, puberťáka, dům a snaze utáhnout vše sama mne to hodně vyčerpává. Posledních 14 dní už jsem si začala zařazovat i své aktivity, návštěvy přátel či rodiny, a neměla na něj čas vždy, když si pisknul. Nastal větší problém, že mu jasně ukazuji, že o něj nestojím, protože všichni jsou důležitější než on. Vysvětlování nepomáhá, že i on má své aktivity a za námi přijede jen tehdy, kdy má čas a nic nemá, a že já nemohu jen čekat a čekat, až si vzpomene, že chce za námi přijet. Že jsem to dělala dosud a stejně jsem se dočkala jen výčitek typu že na něj kašlu a že nám vůbec nedávám žádnou šanci na to, abychom byli zase spolu. Vygradovalo to dnes, kdy on zůstal doma s antibiotiky, která mu nasadili na lymskou boreliózu, a psal mi, že by přijel. Ale že je sluníčko a tam on nemůže a rozbilo se mu auto a MHD nemůže a.mne že to stejně nezajímá. (To jsou jeho časté výlevy, kdy si stěžuje, píše, co by udělal, ale proč nemůže a j že mu stejně nepomůžu, protože je mi ukradenej). Protože jsem měla domluvenou důležitou schůzku s kamarádkou, řekla jsem mu, že stejně asi nebudu mít čas, což vyvolalo opět výčitky, že všichni jsou přednější než on a že kvůli mně se ani nevidí s malým (byli jsme spolu předevčírem naposledy) a že mu takhle malej vyroste a on s ním ani nemůže být (vídáme se stále tak 4x v týdnu, předtím skoro každý den dle jeho časových možností). Nabídla jsem mu tedy možnost, že když je doma, mohu mu malého každý den přivézt, aby si ho užil, a jít do práce, abych měla za co uživit děti. Jeho odpověď mne ale odrovnala. Že jsem“vychcana mrcha“(pardon, nelze jinak opsat), která ho jen využívá a že nevím už co bych kvůli penězům udělala, že lituje toho, že mne miluje, ale konečně prohlédl, že mu chci cpat malého, když je mu zle (3 hodiny předtím chtěl za ním přijet) a že je mu ze mne zle. Že z něj dělám akorát blbečka a kdybych se náhodou někde pořádně praštila a rozsvítilo se mi, ať mu dám vědět. Že končí a potkáme se u soudu. Že jsem mu ukázala, že ho fakt zpátky nechci (nevím čím?) a že tu smutnou komedii konečně prohlédl. Tím mne úplně odrovnal. Napsala jsem mu, že je mi z něj zle a že tímhle jednáním ve mně vše zabil. Ale trápí mne to, nevím, co mám dělat, co dělám špatně, jak mu vysvětlit, že nemůžu žít v jedné domácnosti s člověkem, který mi neustále všechno vyčítá, každou chvíli končí, a totéž dělá i v době, kdy spolu nežijeme, kterého nezajímá, jestli mám za co nakoupit dětem a nám jídlo, protože on potřebuje. Zůstala jsem s dvěma dětmi sama na rodicaku, s hypotékou na krku, a od něho stále poslouchám, jak je na tom špatně (platí alimenty na 4 děti včetně našeho) a že nemá pomalu ani co jíst. A bere jako automatické, že já se postarám, protože jsem v době před naší známosti něco našetřila, tak mám přece z čeho žít…co dělám špatně? Je jeho přístup správný a v pořádku? Nebo opravdu muž dokazuje ženě, jak o ji stojí tim, že jí říká, jak je špatná, jak to s ní nemá smysl, protože ona si neuvědomuje, koho od sebe odhání (to je jen jeho výmysl), jak nic nemá cenu a jak on je na tom špatně, a svými výbuchy jí chce přivést k tomu, aby si uvědomila, co dělá? Jsem už z toho úplně vykolejená a zmatená a nevím, co dělat. Trvá to už rok a půl a v kombinaci s miminkem a pubertakem a řešením existence je to pro mne skutečně vyčerpávající. Děkuji za odpověď.