Neschopnost přenést se přes vztah

Dobrý den,
od mého prvního vážného vztahu uplynulo už pět let, bylo mi tehdy patnáct.
Náš vztah fungoval: dokázali jsme se spolu bavit i shodnout, podnikat různé výlety, učit se, věnovat se koníčkům a vzájemně se podporovat. Nemohli jsme při první zkušenosti vědět, že zamilovanost časem vyprchá a vztah je třeba budovat. Po asi půl roce, co vztah tzv. „neměl šťávu“, jsme se rozešli. Pár dalších měsíců jsme se dávali dohromady a opět rozcházeli, asi jsme si oba potřebovali zkusit život a dospívání i s jinýma lidma. V celku jsme spolu strávili rok a čtvrt času.
Jak je na tom bývalá partnerka nevím, už dávno nejsme v kontaktu. Já se ale nedokážu přes vztah přenést. Chybí mi, čím jsem starší, tím víc. V současných vztazích jsem neschopný k partnerce cítit něco víc, nevážím si ji tolik a nebaví mě sexuální život. Nechci se s ní rozejít a zbytečně jí tak ublížit pokud je problém ve mně a existuje řešení.
Neumím si to vysvětlit. Nepřijde mi, že by mi bývalá partnerka nahrazovala rodinné nebo sociální vztahy, že by její charakter byl něco, co podvědomě vyhledávám. Přesto po letech není den, kdy bych na ni nepomyslel a nestýskal si. Už si to nevyčítám. Zdá se mi o ní minimálně třikrát týdně. Stále ty samé sny: že ji vidím, že cítím, že je přítomna a ví o mně. Cítím štěstí a snahu udělat pro ní všechno. Ráno se probudím a je mi hrozně. Stále více a více se dokážu během dne zasnít, hluboce zamyslet a před očima mám představy o tom, co všechno bych pro ní udělal, abychom byli oba šťastní. Můj současný život mi přijde jako selhání, kde jsem si nevybudoval nic a to jediné, co jsem měl, jsem ztratil.
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že bych ji vyhledal a řekl jí, jak se cítím, ale nevím, co dobrého by to přineslo. Mohlo by to končit zklamáním z toho, že by mé city neopětovala: což respektuji, chápu a navíc mi to přijde po té dlouhé době nejpravděpodobnější.
Cítím se jako emoční mrtvola. Máte nějaké doporučení, nebo bych měl vyhledat přímo sezení u psychologa?
Děkuji za odpověď.