neshody ve vztahu

Dobrý den,
od července se stýkám s mužem, o kterém se nebojím říci, že je přítel/partner. Seznámila jsem jej po 2 měsících  se svými dětmi, částí rodiny a kamarády, a to z důvodu, že bych s ním chtěla budovat dlouhodobý vztah. Do Prahy přijel za prací, je zde sám. Má dceru na druhém konci republiky, kterou však moc často nevídá a dle jeho slov měl v předchozím vztahu velké problémy, aby mohl dceru vídat a být s ní. Bývalá partnerka údajně nijak ve vztahu nefungovala a přítel kromě zaměstnání fungoval v domácnosti (žena byla údajně léčena pro psychické problémy).  Náš problém, který vnímám je, že jsem samostatná a nezávislá a dávám to nejspíš zřetelně najevo (v minulých vztazích 2 životních partnerů jsem byla tahoun já a už mi to vadilo, že nemám partnera rovnocenného nebo takového, který by řekl „teď to uděláme tak a tak, já se postarám“….vzhledem k tomu, že je ve městě a v práci nový a sám, chtěla jsem mu nabídnout to, k čemu jsem byla vedena, tedy klasické věci – uklizeno, postaráno, uvařeno, užívat si výlety, akce apod.. Přítel mi sdělil, že toto nepotřebuje, že to umí také. Že mu stačí má přízeň. Nicméně v mé domácnosti, kde se převážně zdržujeme, toto zatím nechci, aby vykonával. Přijde mi to po krátké chvíli hloupé. Děti jej přijali a já nechávám volnou ruku ve sbližování. Chová se k nim velmi mile. Snažím se o organizování společného času (s dětmi i mezi námi samotnými). Myslím si, že věci nenařizuji, jelikož se jej ptám, zda toto chce nebo ne. Pozoruji však v některých situacích, že je zaměřen na svou osobu jako samostatnou jednotku a jako by mu společné soužití či konání dělalo problém nebo ho vracelo ke vzpomínkám na bývalé soužití či stesk po dceři. Velmi často mi říká, že není pro mne dost dobrý, věkově, chováním, při milování, teď i zdravotně (objevil se problém, který je odstranitelný). Říkám si, kde je chyba. Jestli ve mně nebo v něm. Když si chci věc vyříkat, říká, že řeším zbytečnosti a dá přednost psaní po zprávách a v každé konverzaci řekne, že není můj ex a děti, abych ho vedla a vychovávala. Že jsem agresivní – když se snažím argumentovat a reagovat. Při prvních neshodách jsem se jej snažila ujišťovat, že o něj stojím, chci jej (což také naznačoval ve zprávách, že dostatečně neprojevuji) a když to projevím, řekne mi, že ujišťovat potřebují jen ženy…..Nechtěla bych o něj přijít, ale na druhou stranu si nemusím nechat líbit všechny jeho výlevy, které mi v záchvatu konverzace ať už osobní či psané říká/píše stále do kola. Přijde mi, jako by sám nevěděl co chce, ať udělám po svém nebo se snažím si vzít ponaučení a udělat to jinak, není to dobře. Už nevím, jak se zachovat. A nechci se dostat do situace, že budu našlapovat po špičkách, abych nějakým slovem nebo skutkem nespustila tu stejnou lavinu a reakci.
Děkuji třeba jen za názor nestranného človíčka.