Nevim jak se vyrovnat se vztahem

Dobrý den. Co zde napíšu, bude o něco delší, pokusím se nastínit mé pocity, které mě naprosto devastují.
Již je to sice dost dávná minulost, ale kdysy jsem měl 3 roky přítele, jehož životním snem bylo bydlet mimo ČR. Já jsem ho miloval opravdu hodně, racionálně bych řekl že asi tak o 60% víc než on mne. Obětoval jsem pro jeho uspokojení v životě velmi mnoho citů, času, energie, peněz a pod. Jeden den jsem se probudil a on, včetně oblečení byl pryč. Z našeho účtu take zmizelo asi 700 000 kč. Absolutně mě to roztrhalo city, ale stále jsem ho nesmyslně miloval. Má jediná informace byla že je někde v Německu. Vše nepotřebné jsem v Praze nechal, později prodal a jel jsem ho hledat. Takto jsem pendloval 7 let, až jsem ho našel na jedné párty, kde jsem měl šanci to aspoň uzavřít. Bohužel on 14 dnů po našem setkání zemřel, na AIDS. Toto jsem si hodně vyčítal, jelikož když jsme spolu byli, tak nepil alkohol, žádne drogy a nebyl promiskutní. Hiv dostal až po nějaké době co utekl. Má výčitka byla, že jsem mu nechtěl splnit přání a to ho dohnalo k chování které nastalo.
 
Pár měsíců poté jsem zkusil nový vztah. Ten velmi rychle skončil, poměrně tragicky. Tento člověk byl zapleten v kriminálních aktivitách, což jsem nevěděl. Když jsem na to přišel, tak se mě snažil zastřelit a poté co se mi podařilo utéct, zavolal jsem policii a on skončil ve vězení.
Mnoho let jsem se bránil jaķýmkoliv citům, úletům atd. Jsem poměrně atraktivní a hodný, nápadníků bylo velmi mnoho. Já jsem se však zařekl že prosťĕ ne. Můj sexualní život, citový život a vše kolem, touhy apod byli několik let na bodě mrazu. Ať již ze strachu, zklamání nebo možná jiných pocitů.
Nadměrně jsem se začal věnovat rybaření, trávil jsem tam každou volnou chvíli. Jednou jsem u vody potkal jednoho kluka, a už když jsem se na něj podíval, tak se ve mne něco pohnulo. Nějak jsme se zapovídaly, a viděli se ještě několikrát. Nic jsem si nesliboval, nic jsem nečekal. Jednou mi řekl že hledá urychleně bydlení, jelikož ho chce přítel vyhodit. I když jsem měl obavy, risknul jsem to a pomohl mi. Asi 14 dnů jsem mu lehce pomáhal, sice jsem věděl že po tak dlouhe době cítím lásku, ale nechtěl jsem to riskovat. Jeden večer došlo k sexu a ve mne to probudilo neskutečný chtíč. Byl to pro mne opravdu nádherný zážitek.
 
Tento klučina měl spoustu problémů. Závislost na marihuaně, občas i kokain, alkoholismus a chce být v živoťě holkou, je nevyrovnaný s tím že je v klučičím těle. Začal jsem mu pomáhat a snažit se mu dělat radost kde jsem mohl. Řekl mi že ho v životě nikdo nepodpořil ( včetně rodiny, přátel apod ), což mne ještě více nakoplo k tomu abych začal dělat víc. Snažil jsem se hi nejdříve dostat od drog, což se převážně povedlo, koupil jsem mu skoro vše co jsem mu na očích viděl, dal mu 95% mého času a energie, i přes to, že mne dost často bezdůvodně vynadal, odsekl atd. To jsem však bral tak, že je to následek abstinence, což není pro nikoho lehké období.
Prostě jsem si řekl, že to nevzdám, ale také jsem se na něm stal absolutně závislý. Když ho kolem sebe nemám, chybí mě jeho přítomnost a zároveň se bojím aby neudělal nějakou blbost. Dost často mluví o drogách a ja vím že by ho to položilo.
 
Když jsme spolu, tak to někdy funguje, jindy ne. Chci se k němu přitulit, obejmout ho, dát mu pusu, někdy to udělá on sám, jindy mě seřve nebo praští či tak. V sexu jsem na tom tak, že bez alespoň jeho doteku, již nemohu docílit orgasmu, porno či jiní lidé kteři se mě ještě předtím líbili, mě najednou vůbec nic neříká. On však preferuje masturbaci, někdy raďeji počká než odejdu, nebo uteče na wc apod. Nejhorší zážitek pro mne je, když mne vyprovokuje velmi silnými gesty, náznaky a sliby, já se pak těším na hezký zážitek a najednou to prosťě utne. Nechci mnoho, mě by opravdu stačil aspoň ten dotek, ale je prostě viďet, že jeho mé pocity a touhy zajímají minimálně. Nevím jak se té touze poté bránit nebo co s tím udělat. Samotnému mě to už prostě nejde a poté na to celé dny myslím. Teď jsem třeba 5 dní bez orgasmu a jsem z toho frustrovaný tak, že mám opravdu obavu a upřímný strach, cokoliv vůbec začínat.
On mě několikrát řekl, že mě bere jako kamaráda, a neumí se přehoupnout dál – protože ho prý nikdo v živoťě upřímě nemiloval. I přes to že to vím, stále doufám. Svou zlost si vylévá na mne, žádné drama nepředvedl před přáteli či tak. Já se pak cítím ještě hůř, což se projevuje tím, že jsem skoro celý den jak bez duše – a to nepomáhá ani jemu, ani mne, ani našemu vztahu, avšak nevím jak se tomu smutku vyhnout sám, na to bych potřeboval jeho oporu, kterou však on odmítá.
 
I přes všechny tyto věci, uvnitř hořím naprostou láskou již jsem dost bez nápadů jak mu z toho života uďělat život hezčí a veselejší. Udělal jsem pro něj za pár měsíců opravdu mnoho, ale vypadá že vše je prostě málo.