Odluka v manželství

Dobrý den,

S manželem už nějaký čas řešíme problémy. Manželovi dlouhodobě chyběl fyzický kontakt a já velmi špatně nesla jeho neustálou kritiku ohledně chodu domácnosti a výchovy dítěte. Vše vygradovalo na podzim, kdy mi řekl, že se chce rozvést. Byť mi nechtěl dát původně žádnou šanci, přesvědčila jsem ho, aby si nechal týden na rozmyšlenou a zkusila spravit věci, které mu vadily, aspoň částečně. Manžel je trochu jako beran, často má tendenci „pálit mosty“.  Nějaký čas to vypadalo krásně, pak přišel ale prosinec, ve kterém nám 2x po sobě onemocnělo dítě a moje mamka si koncem listopadu vykloubila ruku. Moje energie se věnovat vztahu se pochopitelně trochu snížila, i když jsem se v rámci svých možností stále snažila. Manžel měl ale pocit, že se to vrátilo do „starých kolejí“, nedokázal porozumět důvodům, proč jsem měla na vztah času méně, vnímá to stále jako výmluvu.
Teď v lednu jsem navrhla schůzku s manželským poradcem, tu vzal manžel jako příležitost vyjmenovat poradci všechny důvody, proč se mnou nemůže být a chtěl tam opět oznámit rozvod. Vadilo mu na mě vše, od přehnaného úklidu před Vánoci, až po špatně umyté hrnce. Má dojem, že mohu za jeho psychické problémy i vysoký tlak.

Poradci pak nezbylo nic jiného, než navrhnout odluku na 2 až 4 měsíce. Manžel zvolil maximum – ty 4 měsíce. Teď se má stěhovat, zatím je u nás doma. Jeho stavy se střídají. Někdy fungujeme líp, než dřív, nehádáme se, dává mi polibek na rozloučenou, na dobrou noc, nechá se obejmout, povídá si, miluje se se mnou denně. Ale klidně hned vzápětí mi řekne, že ke mě nic necítí, neví, jestli vydrží nemít v těch 4 měsících úlet a neví, jestli se vrátí. Některé dny je úplně napruzený, dostávám čočku za nepořádek v kuchyni, že se málo věnuji dítěti a podobně.
Nechci, aby můj příběh vyzněl, že nenesu žádnou vinu. Měla jsem problémy se zapomínáním na kontakt, který potřeboval a plus měla kontakt na bývalého, kterého manžel nesnese, protože nám dost ublížil. Tyto 2 věci jsem už vyřešila, s bývalým už dlouhou dobu kontakt nemám, fyzický kontakt jsem se naučila tak, že mi to už jde samo a přirozeně. Aktuálně z mé strany je problém ve špatném řešení konfliktů – mám tendenci se situovat do role oběti, vymluvit se, nebo naopak vypěnit. Přesto mi racionálně toto nepřijde jako natolik závažný důvod k rozvodu.

Z manželovy strany je problém v přílišné kritice a perfekcionismu a tedy malé toleranci. Je vůči mě velmi předpojatý… Do nového bytu se velmi těší, až se bude moct naplno věnovat svým koníčkům, aniž bychom jej rušili. Což mě pochopitelně dost bolí.

Odluka, kterou nám navrhl manželský poradce má pravidla, nehledat si žádnou známost, poprvé setkání až po 3 týdnech mimo domov, volat si 2x týdně… Nevím popravdě, jak mám s manželem v odluce jednat. Když jel někam na služební cestu a nevolala jsem mu, vadilo mu to. Mám strach, jestli je to dobrý nápad, jestli pak nedojde k odcizení a nebude to ještě horší…
Snažím se chovat nadále slušně, nevyčítám mu to, pomáhám mu, do nového bytu jsem se jela podívat s ním (i když bylo těžké vidět, jak je veselý a já měla naopak na krajíčku), sehnala jsem mu psychologa (stálo mě to 7 hodin obvolávání), bohužel tyto věci, které pro něj dělám vůbec nevnímá jako důkaz, že ho mám ráda. Každodenní domácí práce dělám já, sem tam potřebuji chlapskou ruku, pokud je úkol nad moje síly. 10 let nemusel vařit, má po práci čas na koníčky, s tím, že bohužel občas ruší syn nebo já, když je slyšet ruch z kuchyně z vaření a úklidu. Je na home office většinu času.
Slíbila jsem, že v těch 4 měsících budu na sobě pracovat, na těch věcech, které mu vadí (moje zpracování emocí při hádkách a tendence se vymlouvat).
Chtěla bych od vás vědět, jestli má naše manželství ještě nějakou šanci, že se po těch 4 měsících vrátí…Nejsem si totiž jista, jestli pauza nebo chcete-li odluka může vůbec ve vztahu pomoct… A také, jak s ním mám v té odluce mluvit, abych to nepokazila?