Paranoidní žárlivost s utkvělými představami

Dobrý den, skoro rok chodím s přítelem, kterého velmi miluji. Vlastně je skoro můj ideál – máme společné zájmy, je tam přitažlivost, citové i intelektuální napojení. Oběma nám už je kolem 50, máme odrostlé děti a oba jsme dlouho byli sami. Po pár měsících vztahu na mě začal přítel bezdůvodně žárlit. Mám hodně koníčků a přátel, ale svědomí mám čisté – nikdy by mě ani nenapadlo ho podvést, protože si vážím toho, co s ním mám. To mu taky opakovaně říkám a zdůrazňuju, co se mi na něm líbí. Začalo to klasicky kvůli smskám, kde zahlédl nějaké srdíčko (kamarádka), poznámkám kvůli fcb, zle bylo, když mobil pípnul i když jsem měla vypnutý zvuk, ačkoliv jsem mu opakovaně nabízela, že si může všechno přečíst. Začal žárlit nejdříve na kamarády ze salsy, které znám už spoustu let a s nikým jsem nikdy nic neměla, pak na kolegy ve škole – prý si to s nimi rozdávám o volných hodinách.
Poslední dobou se střídají období, kdy se chová jako zamilovaný chlap, je romantický, empatický a rázem úplně obrátí, začne mě nesmyslně obviňovat, zablokuje si mě na telefonu i whatsapp, končí se mnou. Důvody jsou čím dál tím absurdnější. Je pevně přesvědčen, že kam se spolu hneme, tam číhají moji milenci, aby se mu vysmívali. Prý jim vždycky tajně zavolám nebo napíšu, kde budeme (třeba když se pro něco vrátím domů, ze záchoda nebo když skočím bez něj na 2 minuty poštu). Potkáváme je na vyhlídkách na horách nebo u vody, naposledy jsem to prý načasovala, když jsme vyšli z domu s plnýma rukama zavazadel – byl tam chlap, který se na něj ušklíbl. Já vůbec nevím o tom, že tam někdo byl, vždycky o tom začne až třeba další den, když to na něj přijde a seznam mých „hříchů“ se stále zvětšuje. Nepomáhají žádné rozumové argumenty, co by z toho ti chlapi měli, kdyby za námi jezdili třeba do Jizerek a lezli na kopec, aby kolem nás jen prošli a významně se podívali. Prý neví, asi abychom se mu mohli společně smát za zády a prý neví, co jsme to za gang.
Když s tímhle začal, došlo mi, že to asi bude vážné, že by to chtělo odbornou pomoc. Jenže o tom nechce ani slyšet, ani o párové terapii, chyba je prý ve mně, že jsem nymfomanka a potřebuju adrenalin. Přitom já toužím jen po harmonickém vztahu, jsem dávno vybouřená a chtěla bych být s ním. Už jsem kvůli němu omezila spoustu aktivit a přerušila styky s několika známými. Nevadí mi to, stálo by mi to za to, kdybych si získala jeho důvěru.  Pokaždé máme krásné období a pak to najednou přijde – obviňování a chce se ode mě odstřihnout. Intervaly jsou čím dál tím kratší. |Už jsem se kvůli tomu tak trápila, že jsem zhubla 7 kg a brala antidepresiva. Všichni kamarádi mi říkají, ať se na to vykašlu, ale já to vždycky nevydržím a přijdu za ním, vnucuju se, dokud mě nevezme na milost. Přitom to on mě opakovaně uráží, ale sám nikdy nepřijde, protože je přesvědčen, že jsem vinna. Prý mu mám říct, jaké mám potřeby a třeba se nějak domluvíme. Prý se mám omluvit a přestat z něj dělat blbce. Ptala jsem se, jak je možné, že před chvílí se mi zamilovaně díval do očí a plánovali jsme budoucnost. Prý chce být šťastný, tak se snaží tu nedůvěru potlačit, ale pořád v něm je a nedokáže proto se mnou být.
Jsem z toho nešťastná, ale nechci to vzdát. Je nějaký způsob, jak mu pomoct? Vím, že když mu bylo asi 14, rodiče se rozváděli a dost se u toho hádali, otec prý byl nevěrný. Ale tvrdí, že z dětství trauma nemá a s oběma rodiči vychází dobře – matka dokonce bydlí ve stejném domě se samostatným vchodem.  Má 18letého syna ze vztahu s ženou, se kterou několik let chodil, ale spíš za sebou dojížděli a ke konci se odcizili, takže se i se synem odstěhovala a syn ho poslední dobou už nechce moc vídat, což těžce nese. Jinak prý žádné vztahy moc neměl, jen před rokem byl rok s nějakou jinou učitelkou a ta ho prý podváděla. Po tom, co mě začal obviňovat, nevím, jestli ho opravdu podváděla, ale prý tím byla známá, že má víc chlapů a tvrdil, že ji potkal, jak se vedla s kolegou za ruku. Tady si myslím, že by mohlo být to trauma, které všechno spustilo, samozřejmě v kombinaci s tím, že je pořád sám (v práci i doma), má jen 1 kamaráda z dětství, který má rodinu a moc se nevídají, možná taky s frustrací, že se odcizuje se synem. 
Mohla bych já sama nějak zapracovat na tom, aby se toho traumatu zbavil? Už jsem mu říkala, že já nejsem ona, že to je minulost, kterou musí uzavřít. Nabízela jsem mu, ať mě kdykoliv zkontroluje doma nebo v práci, jen když mi pak bude věřit, ale to se mu prý příčí. Radši chce náš vztah ukončit nebo zůstat jen přátelé na společné volnočasové aktivity. Přitom jsme zvyklí být pořád spolu a dotýkat se, věřím, že jsme na sebe napojení a že bychom mohli být spolu dokonale šťastní nebýt těch utkvělých představ, které jsou čím dál tím absurdnější.
Předem děkuji za jakoukoliv radu.