Partnerova dcera

Přeji hezký dobrý den,
s partnerem jsme spolu téměř rok a víc jak půl roku spolu žijeme v jedné domácnosti (já se nastěhovala k němu do bytu s deseti letým synkem), on má jedenácti letou dceru. V době našeho seznámení byl partner dva roky rozvedený, z toho ale ještě rok udržoval s exmanželkou milostný poměr (pokud to ovšem netrvalo déle). I když už jsme byli ve vztahu spolu, nadále se navštěvovali (on chodil do jejich bytu, který přenechal ji, ona se mu procházela po bytě, který si našel on po rozvodu a ani jednomu z nich to nepřišlo divné, mně ano), stále si volali, psali, atd… To úplně nebudu rozvádět. Jejich rozvod neprobíhal v klidu. Ona se chtěla rozvádět, on ne… Pak se to ale otočilo, ona ho chtěla zpět, on už ne. Alespoň tak mi to tvrdí. Ale tohle řešit nechci.
Nějakou dobu trvalo, než mě seznámil se svou dcerou. V první řadě než ji vůbec o mně řekl. Ta se to dozvěděla jen náhodou od mého synka, protože navštěvují stejnou školu. Ze začátku to s ní šlo, ale pak začaly kvůli ní hádky do extrémních rozměrů. A kvůli blbostem. Např. jsem synovi udělala ke svačině o jeden rohlík navíc (je to kluk, takže toho s ní víc a ona pravidelně vyhazovala vždy víc jak půl svačiny). Nelenila a hned ráno volala partnerovi. A oheň byl na střeše. 
Když pominu to, že je drzá na partnera, až někdy zlá, protivná, věčně bulí, lže a je nepořádná, tak si ale vynucuje pozornost až někdy šíleně a partner to nechce vidět. Málem jsme se kvůli tomu rozešli. V jedenácti letech si nedojde ani pro pití, řve na partnera z pokoje, ať ji ho donese. Neumí jíst příborem, sedí u stolu a než aby se nahnula pro jídlo, partner ji ho podá. Její kalhotky a podprsenky se válí po celém bytě (partner ji má vždy na týden – střídavá péče) a nic ji k tomu neřekne. Neposlechne ho vůbec v ničem a když se ji něco nelíbí, začne bulet. Partner, aniž by cokoli udělal špatně, jde za ni a omlouvá se, i když nemá za co. Před měsícem jsme zase něco řešili ohledně ji (při jedné z hádek jsem to už nevydržela a na několik dní jsem odešla z bytu – už jsem neviděla východisko), byla jsem doma sotva půl hodiny, povídali jsme si v kuchyni a ona si ostříhala jedno obočí (nejprve se tomu smála, pak začala bulet). Osobně si myslím, aby na sebe upoutala pozornost. Během půl roku zničila vzteky dva telefony. K vánocům od své mámy dostala iPhone. Teď bulí a nutí přítele, ať ji koupí jiný telefon… A takhle bych mohla psát do nekonečna. V noci ve dvě ráno na něj volá z pokoje, ať ji donese jídlo… pití… atd. Vždy si něco vymyslí bez ohledu na to, že tím ruší i mě a synka. S partnerem nemáme ani vlastní soukromí. Žijeme ve 2+1, takže děti mají svůj pokoj a my máme ložnici spojenou s obývákem. I když děti mají v pokoji svou televizi, ona se věčně válí na gauči tak, aby kromě něj tam nikdo nemohl a tak já musím trávit dny v kuchyni.
Abych to zkrátila, dle mého názoru je to rozmazlený smrad. Být to má dcera, tohle ji nikdy nedovolím. Ani můj syn si tohle nedovolí. Jenže přítel to vidět nechce. Bojí se, že o ni přijde, a tak si nechá vše líbit. A já jsem ta špatná, když řeknu svůj názor. Dokonce po mně chce, abych se jí věnovala a byla ji kamarádkou. Stydím se za své pocity. Ale s ním není řeč. Prostě jeho dcera zůstanou prioritou na „úkor ostatních“. Na jednu stranu to chápu, můj syn pro mě též zůstane na prvním místě a to vždy. Ale musí v tom být rovnováha. Ale kvůli ní se neustále hádáme. Jinak máme krásný a dokonalý vztah. Když u nás není, doma máme idylku. Ale co s tím vším?