Partnerská krize

Dobrý den. S partnerem spolu žijeme už nějakých 18 let. Máme dvě malé děti a jak tomu bývá, vztah velmi špatný. Několik let se s ním snažím vyřešit situaci, kdy nejsem spokojenà. Ale on nechce poslouchat. Když mluvím v klidu, má to na háku, když zakřičìm, jsem samozřejmě já nevím co. Ovšem výsledek veškerý žàdný. Můžu křičet, brečet, mluvit v klidu…dostali jsme se do fáze, kdy je na mě velmi hrubý. Před dětmi mi nadává do krav a mnohem horších věcì. Neříkám, že za nic nemůžu. To ne. Zivot se mnou není taky jednoduchý. Jdu si za svým, jsem docela úspěšná. Na druhou stranu vše dělám s dětmi. Veškeré své koníčky a budování kariéry jsem dělala s nimi. Tedy on neměl ani povinnost mi během toho všeho pomáhat. Což je taky jeden z problémů, který řeším. S dětma vše dělám jà. Pro něj jsou v podstatě rušivý element. Rozšiřuje si své koníčky, které jsou mimochodem dost drahé, ovšem pro nás nepřìnosné. Odchází na celý den pryč a ani když přijde domů, neprevezme roli otce. Naopak často křičí apod., protože je unavený. Jeho práce také nemá budoucnost. Pracuje v rodinné firmě, ovšem i když by ji v budoucnu převzal, nemůže to sàm zvládnout. Navíc jí převezme, pokud vůbec, s minimem majetku, vlastní peníze našetřeno nemá, protože že svého platu není schopen ani nic našetřit. Neplànuje, když mu řeknu, je je třeba věci zavčasu promyslet, je mu to jedno. Opět na mě křičí a ta hloupá jsem jà. On plánovat nepotřebuje, on si jde svou cestou, pak je naštvaný, když mu to narušìm. Nějak by mi nevadil život ve společné domácnosti, když by byl klid. Na péči o děti bysme se normálně podìleli, do toho by samozřejmě občas i navíc pohlidal, ať mám po těch x letech prostor i pro sebe a zejména pro řešení vlastních zdravotních problémů. Vždy skončíme na tom, že mi hlídání platí o hlavu. Začne to tím, kdy přijdu. Pak tím, že po týdnu mi třeba řekne, že má děti pořád a že mi se vším pomáhá. Přitom je hlídal hodinu a pět minut, než jsem si vyřešila rehabilitaci. Rychle letěla tam a zpět. On děti převezme většinou pár minutpřed tím, než musím odcházet. Neříkám, že nepomáhá, ale má pocit, že dělá vše. Mě, mou práci doma, mé úspěchy, to vůbec neocenì. A hlavně nehodlá komunikovat. Na vše odpovídá stejně jako ty apod. Nemá argumenty, místo toho zvýší hlas a řve a vymýšlí. Nikdy nepřišel, že chce něco řešit. Dopředu se s ním, pokud do něj vyloženě nejedu, aby mi dal odpověď, na ničem nedomluvìm. Nevím, co dál. Vztah lepší nebude, ani nechci. Jen mi stačí, abysme v poklidu tak nějak žili vedle sebe. Ovšem to nejde. Co dělat, když není ochoten komunikovat. Nejsem typ, co přijde, sedne ke stolu a začne situaci řešit. On také.ne. Ale já se snažím toto změnit, on se ani nezamyslì. Nevím, jak na něj.