Perspektiva vztahu s ženatým – jak vést debatu o rozvodu a novém vztahu

Dobrý den, chodím asi půl roku s ženatým mužem (už předtím jsme se svým způsobem znali asi rok, byli jsme kamarádi, ale bylo mezi námi i erotické napětí). Jeho manželství je dlouhodobě rozvrácené, bez intimního soužití mnoho let, chybí i větší emoční sdílení. Vlastně tak jsme se seznámili a dali dohromady, zájem byl hlavně z jeho strany, ovšem ne primárně o sex, ale právě spíš o emoční intimitu, sdílení, fyzické sblížení přišlo až po delší době. Já sama jsem rozvedená, manžel před dvěma lety, po roce se mi podařilo to v sobě vše uzavřít a tomto ohledu mám tedy minulost vyřešenou. Oba jsme čtyřicátníci, máme děti, já dva syny ve své péči, on dceru ve věku mého staršího syna (10 let). Partner definuje svůj vztah k manželce tak, že si ji váží, že mu dala dítě. Prý ji má svým způsobem rád, ale milostný cit k ní necítí. Ještě než jsme spolu začali chodit, tak mi říkal, že šťastný ve vztahu není, ale nedovede si představit rozvod, protože cítí vůči manželce i dceři závazek a hlavně nechce přijít o dceru, ke které má silný vztah. Asi před půl rokem, těsně předtím, než jsme spolu začali chodit, jsme oba zjistili, že jsme do sebe platonicky zamilovaní (vlastně asi jsme to zjistili mnohem dřív, ale tehdy jsme to definovali) a já jsem mu navrhla, abychom se raději přestali stýkat. Myslela jsem hlavně na sebe, bála jsem se, že skončím v trojúhelníku ve statutu milenky a že budu trpět. Jenže místo toho jsme spolu začali chodit, randit (ne však hned spát) a on po měsíci začal naznačovat, že uvažuje o rozvodu. Tím jsem však definitivně ztratila poslední zbytky odstupu, který jsem v sobě záměrně pěstovala, abych předešla zklamání. Párkrát jsme od té doby mluvili o té situaci. Řekla jsem mu, že si sám za sebe musí rozmyslet, bez ohledu na mě, jestli chce setrvávat ve svém manželství, nebo se rozvést. Nechtěla bych být příčinou jejich rozvodu, protože za prvé mám pocit, že já, resp. vztah se mnou skutečně není příčinou rozvratu, jen důsledek, za druhé bych nechtěla, aby mi třeba někdy něco vyčetl. Navíc si dovedu představit, že jeho dcera by mi to zazlívala. Oba náš vztah tajíme. On začal s manželkou řešit jejich vztah a zjistil, že ona je rovněž dlouhodobě v manželství  nespokojená, dokonce teď náhodou zjistil, že bere antidepresiva. Ona však netuší, že má se mnou vztah a on má kvůli tomu výčitky. Prý si nedovede představit žít dál jako dosud, v tom nefungujícím  manželství bez intimity. Ona by to možná chtěla nějak napravit, ale nikam k psychologovi nechce a on mi řekl, že si moc nedovede představit, že by pracoval na záchraně vztahu, když je zamilovaný do mě. Mám pocit, že si trochu možná i začíná promýšlet možnosti jejich rodinného uspořádání po případném rozvodu (soudím tak z toho, co občas utrousil, třeba že by si prý dovedl představit mít dceru ve své péči), ale mrzí mě, že ačkoli jinak se bavíme úplně o všem a dost na mě dá, tak si tyhle věci nechává pro sebe a neptá se mě třeba, jak bych si to v budoucnu představovala já. Ani nevím, jestli se pro ten rozvod rozhodl nebo ne, takže vlastně pořád nevím, na čem jsem. Na druhou stranu jsem mu sama řekla, že si to musí vyřešit sám za sebe, jen teď mám občas pochyby, jestli jsem neudělala chybu a neměla jsem do toho nějak víc aktivně vstoupit a říct, co a jak bych chtěla já. Nechtěla jsem však, aby měl pocit, že ho do něčeho tlačím. Konkrétně si nejsem jistá, zda je vhodné, aby měl u sebe v péči dceru, když je často pracovně pryč i přes noc, ale to asi předbíhám, když manželka nic netuší. Také by mě zajímalo, jak by to vyřešil s bydlením (něco sice naznačil, ale konkrétní nebyl). Já jsem mu předtím řekla, že si kvůli klukům nedovedu hned představit společné soužití s žádným mužem, ale bojím se teď, jestli to tehdy nepochopil tak, že s ním žít nechci, což není pravda, spíš mi šlo o správné načasování). Ráda bych se s ním o tom pobavila, ale nechci tlačit na pilu a chci nejdřív vědět, že se skutečně plánuje rozvést. On mi řekl, že by se mnou chtěl mít normální vztah, ale že teď by všechno byly jen řeči. Asi potřebuje čas k tomu, aby se rozmyslel. Chci se zeptat, jak k tomu všemu mám přistupovat, nechat to plynout, nic neřešit a zatím se raději na nic neupínat a nevázat a plánovat si prozatím běh svého života bez něj, nebo o tom s ním naopak co nejvíc mluvit, dát mu najevo, co a jak chci…nechci ho odradit přílišnou horlivostí, ale ani nechci, aby si myslel, že o vztah a život s ním nestojím. Dovedu si časem představit společný život s ním (a ne až za 10 let, spíš mnohem dřív) a nechci o něj přijít. Prosím poraďte.