Plačtivost, pocit zmaru, smutku po porodu

Hana M. zeptal se před 2 roky

Dobrý den,
jsem 3,5 měsíce porodu a cítím se „vyhořele“. Stále se mi vrací pocit zmaru, někdy jsem naštvaná z toho otupělá a koukám do zdi. Popravdě nevím kde ten problém začal… jestli se problém netáhne už od otěhotnění či vznikl až po porodu.
Když jsem otěhotněla (podruhé) tak jsem si vyčítala, že jsem měla nějakou dobu počkat skrz to, že zrovna zvedali rodičovský příspěvek a já jelikož jsem v lednu nastupovala na další MD jsem nestihla nic vybrat (vím je to divné to takto říct, ale tolik peněz neleží jen tak na zemi a rodinnému rozpočtu by to hodně pomohlo), pak asi trochu zklamání, že jsem si vždy přála chlapečka a i druhé je holčička ( to mi opravdu vůbec nevadí , máme krásné dvě zdravé princezny… ale co si budeme povídat každá žena má nějakou touhu skrz pohlaví).
Ale hlavně se přidalo to, že jsme se s mužem nemohli vůbec dohodnout na jméně pro holčičku. To je teď takový velký problém, nějak si nemohu navyknout na jméno nebo si to nějak vždy jen vsugeruji nevím. Já měla jmen vybraných hodně, ale žádné se nezamlouvalo manželovi. Tak jsem asi pak couvla a vybrala se dvě co jako mi nevadila, ale nebyla to ta top jmena…Měsíc před porodem se napsalo jméno Týna (první dceru máme Táňu- a u jejího porodu se mě ptali, jak se naše první dcera bude jmenovat a já že Táňa a on že mají doma Táňu a Týnu…tenkrát mi to přišlo hezkém, říkala jsem to manželovi) – jemu se jméno moc zalíbilo, já si jistá nebyla, ale už ho to nebavilo řešit, takže se napsalo a když jsem pak říkala, že si opravdu nejsem jistá, byla jsem vždy utvrzena, že je to krásný jméno a pak už jsem asi rezignovala…Po porodu to začalo prvně zvláštní pocit, když do porodnice přišla starší dcera a úplně perfektně to doma s taťkou zvládali- měla jsme zvláštní pocit, že už mě nemá „ráda a že mě nepotřebuje“ možná i že jsem ji jako nahradila mladší dcerkou, pak reakce okolí – “ To se vám neplete??“…“A to je Kristýna“…“ To jméno asi není v kalendáři, že“…Momentálně jsem jak na kolotoči, nějaké dny, když se snažím je to lepší, ale z toho pak bum a zase jsem „mimo“…nejhorší je… že bych měla být šťastná, štěstím bez sebe páč mám krásnou další princeznu a místo toho se občas přistihnu jak koukám do zdi a nic, pocity štěstí jsou nevím kde…a to mě hrozně mrzí..😞
Přijde mi, že na mě „sedí“ něco co nedovedu popsat a už jsem z toho opravdu mimo… hrozně unavená poslední dny, nemám ani pocit hladu(což u mě není normální)…
Říkala jsem si to si sedne po šestinedělí…ale 3,5 měsíce jsou pryč a stále se to vrací, i když se snažím. Nevím komu se svěřit, aby o mě neřekli, že jsem divná a na nic matka nebo že třeba malou nemám ráda, to určitě ne. Miluji ji.
Děkuji moc za nějakou radu slova „útěchy“
Přeji pěkný den HM

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.


Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.