Pochyby ve vztahu

Jsem rozvedená a mám dvě děti. Před dvěma lety jsem potkala na internetu muže, začali jsme si psát. Byl z toho virtuální vztah trvající 10 měsíců a emoční nevěra z jeho strany (ženatý, ale manželství už 10 let odcizené, bez intimity). Během té doby jsem zkoušela navázat jiné vztahy, ale nešlo to, cítila jsem zamilovanost a blokovalo mě to. Sejít se bál, prý nedokáže být nevěrný, ale nedokázal to ukončit. Svěřovali jsme si vše a psali si doslova ve dne v noci. Nakonec už jsem mu řekla, že se buď normálně sejdeme, nebo to psaní ukončíme. Že už takhle nemohu být v intenzivním vztahu s fantomem. Nejdřív se lekl, ale nakonec přistoupil ke schůzce. A začali jsme se scházet pravidelně cca 1x týdně. Po měsíci mi řekl, že je do mě hodně zamilovaný a že začal uvažovat o rozvodu, ale že neví, zda bude schopen opustit rodinu. Následoval další rok. Naše schůzky byly čím dál častější, pak už i o víkendech, nicméně nějaké rozseknutí celé situace trvalo půl roku, protože mezitím manželka marodila. Po tu dobu jsem v podstatě  nevěděla, na čem jsem, jen jsem mu doporučila, ať s manželkou alespoň probere, jak ona vidí budoucnost jejich vztahu, protože odcizení bylo evidentně oboustranné, ani jí nevadilo, že o víkendech není doma, prý už dávno je tráví odděleně, ve svazku jsou kvůli dceři. V létě si konečně promluvil s manželkou a domluvili se na rozvodu, ale dalších půl roku trvalo, než to řekli dceři. Ta je v pubertě a vzala to prý dobře. O mě ale nikdo neví. Teď ještě musí dořešit vyrovnání majetku, to pry chvíli potrvá, on si plánuje pořídit byt. Tam by bydlel. Ani jedem z nás si zatím nedovedeme představit společné bydlení, on o tom asi ani neuvažoval. Překážkou jsou hlavně děti, jeho dcera a moji synové. Neuvažoval o tom prý vůbec. Na jednu stranu se mi to jeví rozumné, na druhou stranu jsem se přistihla, že trochu žárlím – paradoxně na jeho dva dlouhé životní vztahy, protože v obou případech se jednalo o ženy s jedním dítětem a neváhal s nimi bydlet (ale tehdy sám neměl závazky). Další děti už ani jeden nechceme (ale vlastně i tady cítím trochu trpkost, s nimi děti chtěl). Říká, že mě velmi miluje a dává mi to najevo i pomocí, intenzivně mi také píše, ale pořád ve mně trochu hlodají pochyby, zda takový vztah vlastně bez společného bydlení může vůbec dlouhodobě fungovat. A nemohu přestat v sobě cítit tu divnou žárlivost. I když bych mohla být spokojená, protože opravdu plánuje rozvod a de facto kvůli mně je ochoten si zbourat život, pravda ale je, že kdyby na tom jejich manželství bylo jinak, tak by se určitě nerozvedl. Ale pořád je náš vztah tajný, o jeho rozvodu už ví jeho celá rodina, ale netuší nikdo kromě jeho několika kolegů v práci, že já existuji. Ale možná je lepší počkat, než být v roli rozvracečky vztahů. On říkal, že už to celé chce mít za sebou. Já začínám cítit únavu, jak se to vleče, ale na druhou stranu….není kam spěchat, protože mám pocit, že se toho pro mě stejně tolik nezmění. On je na tom tak, že se u něj střídají výčitky, sebezpyt a pocity euforie a radostné zamilovanost. Do toho vztahu jsem vložila strašně moc energie i lásky. Miluji ho. Tal proč mám ty pocity?