Pocit bezcennosti, zhroucení

Dobrý den. Celý můj život tvrdě dřu, i přes nepřízen osudu, těžké dětství, vždy jsem něčeho dosáhla. Nicméně vždy jsem se cítila sama a že co se týká vztahů, nic mi nevychází, nejsem dost dobrá. Otec mi zemřel, když mi bylo 9 – hodně škaredá nehoda, náhradní otec mlátil matku, z dětství si pamatuju křiv, krev a na vše jsem byla vždy sama, matka se vždy starala víc o partnery, než o mě nebo aspon ten pocit zpětně mám, nechávala mě stále samotnou. Následně onemocněla rakovinou, po krátkém boji zemřela, mě bylo necelých 18 let. Sourozence ani další rodinu nemám. Přes to vše jsem zvládla dostudovat gymnázium, dostat se na vytoužený obor VŠ a dokončit jej, následně pracovat ve vysněné práci. Celý život pomáhám lidem, je to mojí prací, proto mi ted nepřijde normální, že sama mám tyto problémy, když jsem sama psycholog. Po VŠ byl můj život jedno špatné rozhodnutí za druhým, co se týče partnerů. Když jsem v životě měla vše, konečně jsem cestovala, věnovala se tomu, co mě baví, na dovolené jsem potkala jednoho muže, byla jsem přesvědčená, že to bude osudová láska, ale zároven jsem chtěla žít v zahraničí, opustit ČR, kde se necítím dobře. V ČR jsem opustila vše – práci, krásný byt, přišla jsem o všechny peníze. Cestovala semnou moje kočička, jediná rodina. Od prvního dne jsem viděla, že práci nemá, jak mi sliboval, žít sami taky nebudeme, jak sliboval – ale s tchýní bez jakéhokoli soukromí, vše sponzoruju já, je líný, s ničím nepomůže, takže aktuálně mám 4 práce, abych se vůbec nějak uživila. Navíc má potíže s alkoholem. Po pár měsících ho samozřejmě přešla zamilovanost, absolutně mu nedošlo, že svou touhou po dobrodružství mě připravil o celý můj vybudovaný život, pro něj jsou důležití jen kamarádi, alkohol a párty – já po něm chci hodně, když by měl chodit do práce s něčím pomoct – jeho názor je ten, že je muž, takže má nárok na vše, já ne, měla bych trčet doma a jen chodit do práce, peníze mu ideálně odevzdávat. Stále s ním žiju – kvůli vizu, čekám pouze na papíry a popravdě skrze placení právníka atd nemám ani korunu na nic jiného, ještě pár měsíců mě čeká jen placení dluhů – což z ČR nejsem zvyklá, vždy jsem měla dost peněz, nyní si nemohu koupit ani nové triko. S tím vším stresem tady, křikem , vyhrožováním onemocněla kočička – je zde i podezření, že ji otrávil- umřela nečekaně v obrovských bolestech, na což jsem byla také sama a celá jeho rodina jen přihlížela mému i jejímu utrpení, absolutně nechtěli pomoct ani s odvozem k lékaři či cokoli jiného – prostě kus ,,masa,, , tak zemře a co.. To pro mě byla velká rána a vše se změnilo. Od té chvíle jen pláču, nejsem spokojená, mám potíže se spánkem – ztratila jsem to jedině, co mi zbývalo. Nyní si uvědomuji, že nemám rodinu, nemám pořádně práci, jsem bez peněz a nemohu se přestěhovat, doma poslouchám jen nadávky a vyhrožování, vyhazování z domu, jsem v zemi absolutně sama a lituju všech svých rozhodnutí, nevím, co dělat. Chovám se až bláznivě bych řekla, šílené výbuchy vzteku a hysterie. Je mi 32 let a nějak asi přišla krize – jsem v manželství, které je kvůli papírům, nemám rodinu ani normálního milujícího partnera a vzhledem k věku již asi ani mít nebudu. Na návrat do ČR peníze nemám, žádné zázemí tam nemám, nechce se mi to tu ani vzdávat po tom všem, co jsem obetovala. Kdybych zůstala v ČR, mohla jsem nadále pracovat, mít spoustu peněz, svůj byt a hlavně kočička by žila. Vše je moje chyba a vím, že si za to můžu sama, byla jsem zaslepená tím, že by mě konečně někdo mohl milovat. Už takto bojuji 10 měsíců, stresem se mi zhoršilo zdraví, opět kožní potíže, nyní hodně gynekologické potíže, hrozné bolesti, neustálé krvácení. Vím, že situace je složitá a asi mi nemůžete dát nic jiného, než podporu, ale i tak děkuji, Mějte se moc hezky