Pouto

Dobrý den, mám dotaz, se kterým si bohužel nevím rady. Proto to zkouším i zde. S nyní již bývalým partnerem jsme spolu začali chodit před 2 lety někdy na jaře, vše bylo krásné, neuspěchávali jsme to, byli jsme do sebe zamilovaní, podnikali jsme spolu různé věci. A pak se to stalo. Jeli jsme minulé září na společnou dovolenou do Řecka. Zážitek na celý život pro nás oba. Po Řecku avšak přišel rozchod z jeho strany. Že prý to prostě nezvládá, nezvládá ten “tlak”, který je ve vztahu, nezvládá to, když já jsem smutná nebo něco podobného, a že proto mu to vyhovuje více být sám. Po cca asi týdnu jsme se ale začali opět stýkat, spávat spolu, bavit se, dozvěděla jsem se, že vztah prostě stále nechce, ale že také nepremysli nad jinou ženou než jsem já, jako v takovéhle formě, a že nikdy nebude. Že i přesto, že vztah nechce, tak chce mě. Takhle jsme to spolu táhli, dá se říct, ještě tak rok. Já se sice tak trošku trápila, že to není oficiální vztah, ale tím, že jsem pro něj byla ta jediná, se kterou chtěl trávit čas, spát, obecně všechny emoce měl Jen pro mě, tak mi to nevadilo a byla jsem schopna s ním pokračovat v tomto nevztahu. Kazdopadne teď na konci října jsme se opět rozešli, opět z jeho strany, protože proste nechce resit žádné vztahove věci, ze na to momentálně nema sílu/energii. Ze si chce ten život uzivat se mnou a ne resit takove veci, jako Ja jsem řešila. Kazdopadne, jsme byli 3,5 měsíce uplne bez kontaktu a ozval se mi. S tím, ze bychom se mohli videt. Tak jsme se viděli, opět se spolu vyspali a on se tedy ujistil, zda mi to nevadi, když spolu proste v tom vztahu nebudeme. Řekla jsem, ze jsem s tím v poradku. Jenomze jsem zjistila, ze je neco jinak. Abyste pochopila, je vcelku introvert, má problémy s rodiči (kteří mu vzdy říkali, jak nic nedokáže, jak je neschopný atd – verim, ze i strach ze vztahu má kvůli těmto recim, ale to je teď vedlejší), ale teď ma novou praci a najednou má lidi, se kterými se chce vídat, najednou už necitim, ze jsem pro nej ta jediná (i když vim, co mi sám řekl a Ja to z nej citim, ze se mnou chce sdílet svůj život), necitim, ze jak mi rikal driv, ze i přesto, ze spolu nejsme ve vztahu, tak jsem to ale Ja, kterou má nejradsi, a ke které má tak trochu “neco jineho” než k ostatním. Jestli to dává smysl. Teď už mi rika, ze má víc lidi, které má rad, dokonce, ze má víc lidi, se kterými plánuje věci atd. Nechci, aby to vyznělo, ze nechci aby mel přátele. Jsem za to hrozne rada. Ale nevim, jestli vydrzim fungovat v tomto nevztahu, když už se z jeho strany necitim tak emočně ujistovana, jak tomu bylo minuly rok, i když to stále byl nevztah. Možná to zní velmi detinsky, ale opravdu k nem citim neskutecne silné pouto i na jiné než romantické úrovni. Velmi si rozumíme a beru ho opravdu jako rodinu. Nechci o toto pouto s nim prijit. Vim, ze on to má stejne, vim, ze se neustále ke mne vrací, protože mu chybim, a protože nějakým způsobem už jsme k sobe svazani. Mame se radi. Moc. Ja jen nevim, co mam dělat. Moje srdce rika, ze to nemam ukoncovat, ze to mam nechat plynout a ze se to nějak vyvrbi. Muj mozek rika, at to ukoncim konecne Ja, ze to tak musí byt. Opravdu nevim ani, jak o tom, a jestli případně vůbec, o tom s nim mluvit. Jen jak jsem psala, opravdu nechci o to pouto prijit, a i když verim, ze bych si našla jineho přítele nekdy v budoucnu, tak verim, ze to pouto už takove nikdy nezaziji. I když to zní bizarně. Budu moc rada za jakoukoliv radu. Dekuji moc.