Přechod na VŠ

Dobrý den, 
letos jsem odmaturovala na gymnáziu. Dlouhou dobu jsem chtěla jít studovat lékařskou fakultu a také jsem na dvě podala přihlášky, ale když přišlo na konečné rozhodnutí, vše jsem přehodnotila a i přes úspěšně složené přijímací zkoušky na LF v Praze jsem se nakonec rozhodla jít studovat chemii na druhý konec republiky. Rodina mě podpořila, ale bylo na nich jasně vidět, že jsou zklamaní z mého rozhodnutí. Nemám jim to vůbec za zlé, sama jsem ze sebe zklamaná, ale maturita v době pandemie mi ukázala, že absolutně nezvládám stres a že bych na medicíně nejspíš padla. Se dvěma dlouholetými přáteli, kteří se rozhodli pro stejnou školu, jsme si tedy našli místo koleje byt v novém městě a všechno se tváří být v pořádku, ale moje hlava se rozhodla, že mi nedá pokoj. Sužují mě příšerné obavy z budoucnosti. Neustále mi v hlavě vyskakují otázky typu: Co když nenajdu práci? Kam s nábytkem, který mi rodiče nově kupovali, pokud si hned po studiu nenajdu práci a vlastní bydlení? Co když zůstanu sama? Co když na tu školu nemám? Jak to bude s bytem po studiu? Jeden nájem neutáhne…
Takové myšlenky mi krouží hlavou 24/7 a nemůžu se jich zbavit. Zároveň se cítím hrozně špatně že jsem svým rozhodnutím vytáhla z rodičů tolik peněz. Oni sice říkají že si s tím vůbec nemám dělat hlavu, ale já z nich vážně hrozně nerada tahám peníze. Před rokem mi k narozeninám dali peníze na autoškolu, ale nezvládla jsem zkoušky a na opravné se ani nedostalo, protože jsem měla za volantem hrozný strach a bránila jsem se tomu, takže jsem ve výsledku vlastně promrhala nemalé peníze a teď toho lituji, protože je mi jasné že si řidičák budu muset udělat, pokud chci mít v životě alespoň šanci. 
Takže teď nemůžu ani pořádně spát, protože mám neustále sevřený hrudník, špatně se mi dýchá a je mi do breku, ale brečet se mi nedaří. Ať dělám co dělám, neustále se mi vrací všechny obavy z toho, co bude za pět let. Zdá se mi, že jsem cca od března (pandemie + učení na maturitu) v konstantním stresu a když se podívám do budoucna, nevypadá to, že by se to někdy mělo změnit. Děsí mě to, částo kvůli tomu mívám silné pocity beznaděje. Byly tu i myšlenky na sebevraždu, ale tak daleko to snad nikdy zajít nenechám. Nevím ani jestli tato má esej má být dotaz, nebo jen můj pokus se ‚vypovídat‘, ale ráda bych slyšela jak se na tenhle můj chaos bude dívat někdo zvenčí… Přestože tyto obavy mohou vyznít banálně, jsou to jediné, na co dokážu myslet a je mi z toho fyzicky špatně… Jak se toho zbavit?