Problém ve vztahu

Dobrý den, 
 
chci se také obrátit o pomoc, co se týče problému ve vztahu. V květnu jsem, přestože je mi 27, naletěla jednomu týpkovi. Mám kamaráda, který po mě delší dobu toužil, ale já po něm ne. Jenže po té špatné zkušenosti s tím předešlým jsem si řekla, že je to osud, že mám být s kamarádem. Jsme spolu od 17.05., vztah jsem trochu svéráznějším způsobem, něco jako ve stylu, že to je hotová věc a že se s tím musí smířit. Napsal, že konečně bude šťastný. Pořád mi psal: ,,Zlati (dobře, tak mi psal i dřív, ale já ho vždy upozornila, ať mi tak nepíše, ale názor jsem změnila po začátku vztahu), lásko, psal mi i srdce…“ dokonce mi jednou vyznal lásku, že viděl padat hvězdu, že jsem výjimečná, že všichni, když měl problémy, tak se k němu otočili zády…Je z Humpolce (pochází z Prahy, kde pracoval u Dopravního podniku jako mechanik autobusů), tady pracoval v lese, vše v pohodě. Se starší sestrou jsem byla na dovolené v Dominikánské republice, tak jsem před cestou se nechala mj. (Vč. očkování proti břišnímu tyfu) očkovat proti žloutence typu A. Pak jsem se jela projet autobusem a když jsem na konečné čekala na spoj zpátky, tak jsem si s přítelem skrz messenger posílala hlasové zprávy, kde jsem mu pak řekla, že v tu neděli (konec června) má být 38°C, tak mi na to řekl, že se na ryby vykašle, že se bude koupat a doufá, že ho žádná štika nekousne. Řekla jsem mu, že chci taky. On, že bych ale musela do Humpolce (vždy tvrdil, že jsem daleko a přitom je to cca hodina, hodina a čtvrt přímým autobusovým spojem z Prahy), tak jsem mu poslala ofocenou obrazovku mobilu s jízdním řádem, jak bych přijela, kdy a pak kdy bych jela domů. Na to mi napsal, že v neděli bohužel nebude doma). No dobrý. Začátkem července přešel z práce v lese na práci u vlaků v Českých dráhách a napsal mi, že díky tomu má možnost přejít do Prahy. Což by bylo super…Když jsme se sešli poprvé, tj. cca před 2 a půl lety, tak jsme se sešli na chvíli. Letos v červnu jsme se sešli znovu (vždy jel do Prahy s kamarádem, tak si dal sraz se mnou), jenže já v ten den měla vyvinutý kotník a v plánu cestu na chirurgii. Tak tam se mnou jel, jenže než jsme to v Poliklinice našli (resp. já, on to pak vzdal), jenže to tam trvalo dlouho, tak on pak musel odjet, že by pak musel v Humpolci jít několik km pěšky, bo by mu ujel poslední spoj. No a to jsme se viděli naposledy. Jako já respektuji, že nemá moc čas, že nestíhá…Jenže nikdy nechtěl, abych přijela do Humpolce, prý to je daleko. Já su zvyklá cestovat autobusem i delší dobu než jen hodinu. Dokonce mi tuhle psal, že ma pro mě překvapení, ať si na sobotu nic neplanuji a že přijede do Prahy. To už bylo v době, kdy začal pracovat u vlaků. No dobře, tak jsem v sobotu nic v plánu neměla a od rána jsem byla nervozni, kdy napíše, že je na cestě…Nic…Až pak mi napsal, že co dělám, tak jsem mu napsala svoji činnost a on, že je v práci. Ne, že by mi to napsal předtím večer, ne, on mě nechal, abych byla v nervech. No a že se mu nemám bát mu cokoliv říct…Jenže on pak poslal fotky, jak zrovna rybaří…Ano, ryby jsou mu asi přednější. Občas mu píšu básně (musím se přiznat, že to vymýšlení rýmů mi už vůbec nebaví)…I když jsme od 17.05. spolu, tak furt přidává takové ty životní citáty, že proč ho žádná nechce, atd., prostě jako kdybychom vůbec spolu nebyli. Proto jsem ho na FB přestala sledovat, pač mě to akorát tak naštvalo…Ještě se tehdy vymlouval, když jsem ho přidala do vztahu, že mu to nejde potvrdit. Jo, kecy…Občas dal i do příběhu nějaký ten citát ve stylu: ,,Mám sice přítelkyni, ale budu sdělovat citáty, ve kterých je psáno, že proč mě nikdo nechce atd.“ Občas mu píšu „miláčku“. Jenže předevčírem mi napsal, že má problémy, že teď u někoho bydlí, abych mu nějakou dobu nepsala \“miláčku\“, že nechce, aby to někdo věděl, ale že to neznamená, že by měl jinou. No tak jsem mu v ironii poděkovala za to, že mě podporuje na včerejší pracovní pohovor. On napsal, že ano, že mám podporu. Pak po půlnoci jsem se ho zeptala na problémy. Ráno si to přečetl a nic. No tak jsem mu včera odpoledne napsala, že co má za problémy, že mu klidně pomůžu, ale že pokud nechce, tak nemusím. Na to mi odpověděl, že fakt nemá čas, že nestíhá. To i chápu. Týden před odletem na dovolenou jsem byla u kadeřnice (z donucení, bo já ke kadeřnici nerada chodím, protože nemám ráda, když se s nůžkami v ruce blíží k mým vlasům. Mám je dlouhé a chci je tak mít pořád), při cestě domů jsem se příteli vyfotila a že jestli pozná, co je na mě nového. On, že neví. Moje reakce v duchu: ,,Ježiš, to je vůl.“, ale nedala jsem najevo, že mě naštval. V klidu jsem mu napsala, že to nic, že jsem kadeřnici řekla, ať mi to jen trochu zkrátila, ale ne o moc. Tak se přítel omluvil, že to hned nepoznal a že mi to sluší. Jenže po tom pondělí si nejsem jistá, jestli mě ještě miluje nebo ne. Jako já o něj nechcu přijít, chci být pořád s ním, ale nějak mám pocit, že i ty ryby jsou mu přesnější než já. Já se už dávno na jeho profil nedívám, bo bych se akorát rozčílila, že sdílí citace jako kdyby byl sám a nebyl se mnou. Kdysi mi napsal, že jsem jeho životní láska. No, teď to teda vidím. Dokonce se mi, když jsem byla na dovolené, ptal, jestli jsem mu o nás řekla naším. Já, že ano a co on. On, že taky a co na to řekli naší. Já, že byli rádi a co jeho rodiče. On, že prý taky… Poradíte mi, prosím, co s tím mám dělat? Nechci se s ním vysloveně rozejít, chci s ním být, ale teď to vypadá, jako kdyby mě zatracoval. Kvůli němu se snažím být vždy v klidu, protože já se jinak dokážu snadno a rychle naštvat (povaha po tátovi). Děkuji a omlouvám se za tento „román“.  
 
Krausová V.