Rodina

Chtěla bych se zeptat, zda je normální, že v mých 40 letech moje mamka stále zpochybnuje moje slova, názory? Dokonce, když jsem měla zdravotní problémy, tak místo nějaké útěchy mi řekla, ať se dám dohromady psychicky a že si mám zajít k psychiatriovi. Zůstala jsem, jako opatřená… Proč je ke mě celý život, tak tvrdá? Nikdy mě nepochválila.Když jsem při porodu málem zemřela, nic k tomu neřekla. Čekala jsem povzbuzení, slova útěchy, že je ráda, že žiju já i dítě…a Nic. Nebavím se s ní přes půl roku, už jsem na ní neměla sílu. Jsem proto zlá? Nevím, jestli někdy budu mít chuť s ní mluvit. Zjistila jsem, že mi bez její blízkosti je lépe. Zúčastnila jsem se různých léčebných technik včetně EFT. Cítím se mnohem lépe, cítím, že konečně duševně rostu. Konečně mě nikdo nekritizuje a já se mohu rozhodovat za sebe. Bolest, že mě mamka nemá ráda je pryč, už mi to nevadí. Pořád jsem měla očekávání, která se nedostavovala, ale teď už je nemám a je mi líp. Jen si pripadám moc tvrdá. Co bude, až ji ztratím? Jak poznám, že jsem jí odpustila? Nechci být na nikoho naštvaná, ale jen chci mít svůj klid. Mamka je ten typ trpitelky. Pořád ji něco bolí, pořád je všechno špatně, všichni jsou na ní zlý atd… Chtěla bych ji i pomoct, ale ona vůbec nenaslouchá. Jede si svoji linku. Mrzí mě i, že se jí vlastně nic neděje a přesto vidí vše tragicky. Nikdo v rodině není vážně nemocný, nikdo neumírá, máme všichni kde bydlet a ona přesto je pořád utrapena. Prosím, poradíte, jak se ke všemu mám postavit? Nechci si dělat výčitky, že jsem zlá, nebo, že jsem arogantní. Chtěla bych být dobrý člověk a chovat se hezky, ale kdo se ke mě nechoval hezky, tak mi to jde moc těžko se chovat pěkně. Děkuji moc za radu, Jita