Rozchod nebo ne?

Dobrý den,
jsme s přítelem 7 let. Začali jsme spolu chodit na střední, pak jsme spolu rok bydleli, ale poté jsme oba začali studovat vysoké v jiných městech, takže teď bydlíme od sebe. Vídáme se jen o víkendech. Většinou přítel přijede k večeru a ráno nebo dopoledne druhý den odjíždí, takže se v podstatě vidíme jen přes noc. Přítel má časově náročnou školu, ale celkově na ni nemá dost peněz, takže má přes víkendy brigády, a to je jeden z důvodů, proč se tak málo vidíme.
Co mi ale vadí je celkově to, jak jsme se odcizili. Prvních pár let jsme se viděli denně a pořád si psali. Byla to láska jako trám. Poté to roční společné bydlení bylo krásné a už si nebylo proč psát. Když jsme se odstěhovali, čekala jsem, že si zase psát začneme, když se skoro nevidíme, ale nezačali jsme. Přítel se mi třeba 2-3 dny neozve, pokud mu já sama nenapíšu. Po pár dnech mi sám od sebe napíše jak se mám, co dělám, ale ty dny předtím jako bych neexistovala. Říká, že toho má moc a prostě ho nenapadne mi napsat, že na mě prostě nemyslí, což mě zraňuje, protože já mám taky náročnou vysokou a mám dvě brigády, také se celé dny nezastavím, ale myslím na něj. Přijde mi to jako výmluva. Několikrát jsem mu říkala, že si nechci celé dny vypisovat, v podstatě by mi stačilo, kdyby mi popřál třeba hezký den nebo dobrou noc, jen tato mírná známka zájmu, abych věděla, že mu nejsem ukradená. Vždy když to řešíme, tak je to pak třeba týden lepší, ale pak se to zase vrátí do stejných kolejí. A já ho do toho přece nemůžu neustále nutit, měl by to sám on tak cítit. On se však celkově chová jinak. Přijde mi, že už nemyslí na nás jako na pár, ale pouze na sebe. 
Já asi cítím, že to chce rozchod, ale bojím se. Je to pro mě těžké, protože jsme spolu tolik let, a když jsme spolu bydleli, tak to bylo fakt krásné. Vždy jsme si rozuměli a já věřím, že bychom si rozuměli i nadále, kdybychom se nemuseli odstěhovat. Teď nevím… Můžu ještě ty tři roky studování vydržet a věřit, že se vše vrátí do stejných kolejí, ale zase kdo mi to zaručí? Co když to bude jen ztráta času. Měl by se přece snažit i on, ne jen já… Nevím, co mám teď dělat. 
Je fakt hodně věc, co mám na něm ráda a miluju ho. Ale šťastná teď nejsem. Je to můj první vztah, takže jsem nikdy nezažila rozchod. Bojím se, jak to budu prožívat. Bojím se, že toho budu litovat. Čekají mě státnice a přijímačky na mgr., píšu bakalářku, potřebuju být použitelná… 
Za celou tu dobu, co máme takhle vztah „na dálku“ se snažím hledat koníčky a věci, které by mě bavily. Trávím čas s kamarády a podobně. Hledám způsoby jak být šťastná i sama bez něj. Udělala jsem velký posun, ale stále je mi večer smutno a necítím se milována… Jako bych se od toho nedokázala odprostit. I když se snažím na to všechno nemyslet, tak to nejde, ať už dělám cokoliv, co mě baví, stejně mi nakonec sejdou myšlenky na to, že to s ním teď není ok… Takže co teď? Asi mi nepůjde jasně poradit, co dělat, ale prosím Vás aspoň o Váš názor… Přijmu cokoliv, jsem ve slepé uličce. Bojím se, že když to nezačnu řešit, tak mi bude hůř a hůř, ale tak stejně když bych se s ním rozešla… Potřebuji prostě něco udělat, ale nevím co…
Děkuji předem za odpověď.
Lucie