Rozchod po smrti psa

Dobrý den, měl jsem velmi krásný vztah s přítelkyní, které zhruba před 5 týdny přejelo u mne před doma jejího pejska poté, co jsem otevřel bránu, poté, abych přítelkyni ulehčil přeparkování auta, pro které se náhle rozhodla  a neuvědomil si, že pejsek není zajištěn. Nedávala mi to za vinu, celý víkend jsme proplakali, dá se říct i smutkem propili. Následující víkend jsme šli na ples, kde v závěru při vzpomínce na pejska plakala a vyjádřila přání, že příští pátek musí se sestrou zajít někam posedět, ale že se pak o víkendu navštívíme. Z toho se omluvila s tím, že si přeje být sama, nějak dostat pejska z hlavy, že to není nic proti mne, takže jsem to pochopil. I víkend po pátečním plese byl nádherný, strávli jsme jej spolu, vše dělali společně, užívali si. Ještě mne pak během následujícího týdne ujišťovala, že jsme pár, že kdyby ztratila i mne, tak už to může rovnou zabalit. Je pravdou, že po tom víkendu, který strávila sama, zprávy z její strany ochladly, už nebyly tak dlouhé, byly často strohé a pokud bych nenapsal já, tak by asi nenapsala vůbec … V pátek přijela ke mně, předtím poslala nádhernou zprávu, jak se na mne těší, že mne miluje, přidala srdíčkové emotikony, já měl přichystaný oběd, pomilovali se a vyrazili na taneční zábavu. Při cestě z ní už mluvila o rozchodu, protože ji tam namíchlo malé nedorozumění a v sobotu ráno naprosto odhodlaně udělala rozchod, že prý je po smrti pejska prázdnou schránkou, která k nikomu nedokáže cítit, že z ničeho nemá radost, že jak jela ke mne, tak ji vůbec nebylo dobře, že to na ni padlo a veškerá má argumentace, snaha byla zbytečná, že náš vztah byl tal skvělý, že jej nemůže jen tak zahodit, ale odjela se slovy, že chlapů je milión, ale pejsek Max byl jen jeden. Po odjezdu jsem ji napsal, jen ať ví, že jsem tady pro ní, že existuji, kdyby se něco změnilo, přebolelo, ale vůbec nereagovala. O týden později jsem napsal znovu, zda ke mně ještě něco cítí a na to už reagovala jen slovy, že je konec, ať si přijedu pro věci. Na můj vyložený dotaz, zda je to skutečně smrtí pejska mi odpověděla, že ano, ze je to tak, jak řikala a že já jsem nic nepodělal. Odstranila si mne z Whatsapp, i ze sportovní aplikace. Mne je 50, jí bylo 40, oslovila mne na seznamce a do smrti pejska bylo vše fantastické, výlety, víkendy, navzájem jsme se ujišťovali, jak je nám spolu krásně, jak jsme dosud nic takového u svých partnerů nezažli, jaké bylo šťěstí, že jsme se našli, i po špatných zkušenostech na seznamkách, má rodina ji přijala báječně, s mým synem vycházela skvěle, pořád jsme žertovali, prostě lepší to nemohlo být. Děti mít nemohla a pejska si vzala z útulku v 10/2024, asi 2 týdny před naším 1. kontakováním na seznamce. Byla na něj dost fixovaná, trošku i žárlila, pokud pejsek, šel ke mně nebo k někomu jinému, ale přišlo mi to celkem normální. Po smrti pejska jsem nabízel, že si pořídíme jiného, že odkaz Maxe v něm bude žít, ale nechtěla o žádném jiném pejsku slyšet. Já jsem teď ty 2 týdny od rozchodu v naprosté depresi, vykolejený, sotva spím 3h denně, protože se nemohu zbavit myšlenek na ni, obecně na svou budoucnost, kdy je tak těžké najít spřízněnou duši  a hlavně pochopit, proč se to stalo, jak v pátek je někdo schopen někomu napsat, že jej miluje a v sobotu je po všem a to takovým drastickým způsobem, který ani nenaznačuje nějakou šanci návratu vztahu. A to vše kvůli pejska, kdybych aspoň něco udělal, nevěra, ublížení, hrubost, nadávky, ale nic takového. A stačilo tak málo, kdyby pejsek žil, bylo by vše skvělé, jako dříve. Prostě nevím, jak se z těch myšlenek vymotat. Ano, sportuji, hraji volejbal, jezdím na kole, dlouhé trasy k 200km, ale nejde to, nemám z ničeho radost, když ke štěstá bylo tak blízko a já ji nestál po všech těch věcech krásných mezi námi za to, abychom zůstali spolu, aby si tak jako já vážila toho, co jsme v sobě našli navzájem, jako já. Nevím, prostě nevím, motám se v tom. Pro věci jsem ještě nejel, asi chci za měsíc, za dva napsat sms, zda si je mohu vyzvednout, nevím, navrhnout procházku, ale obávám se, že je ptostě hotovo. Já se z toho budu rok lízat a roky běží neúprosně dál. Jsem párový člověk, ne samotář.