různé vnímaní vztahu

Dobrý den,
obracím se na vás, protože bych potřebovala pohled zvenčí na situaci, ve které se teď ztrácím.
Měla jsem velmi blízký vztah s mužem, který je pro mě extrémně důležitý. Už v minulosti jsme spolu několikrát byli, pak se naše cesty rozešly, ale vždycky jsme se k sobě nějak vrátili. Tentokrát byl náš vztah nejlepší, jaký kdy byl – zdravější, otevřenější, s lepší komunikací. Byli jsme spolu intenzivně, trávili jsme spolu hodně času a já jsem se cítila, že k sobě máme silné pouto. Jenže pak mi řekl, že vnímá vztahy jinak než já.
Otevřeně mi sdělil, že je polyamorní a že má kromě mě ještě dvě další dívky. Bylo pro mě těžké to přijmout, protože já takhle vztahy nevnímám – když někoho miluju, je to jen on. Nechtěla jsem to ale jen tak zahodit, takže jsem se snažila najít nějaký kompromis, jak bychom mohli fungovat. Četla jsem si o polyamorii, snažila se pochopit jeho pohled a analyzovala jsem všechny možné scénáře, jak by to mezi námi mohlo fungovat. Ale ať jsem se snažila jakkoliv, v žádném z nich jsem se necítila dobře.
Nejde o to, že bych mu nevěřila nebo že bych žárlila. Jde o to, že podle jeho chování necítím, že by ke všem třem dívkám choval stejné city. To, co jsme spolu měli my dva, bylo hluboké, intenzivní a výjimečné. Sdílel se mnou věci, které s nimi nesdílí, chtěl se mnou trávit většinu svého času, plánoval se mnou věci, které jsou pro něj důležité. Tvrdil, že mě vnímá jako speciální, ale zároveň říkal, že to samé cítí i k nim. A to je něco, co ve mně vyvolává obrovský rozpor – protože jeho slova a činy spolu nesedí.
Vnímám, že si možná sám není jistý tím, jak lásku prožívá. Řekl mi, že kvůli tomu začal chodit na terapie, takže zřejmě i on sám cítí, že v tom nemá úplně jasno. Můj vnitřní pocit mi říká, že si jen nechce přiznat, že ve skutečnosti mě miluje jinak, než miluje je – ale já mu to nemůžu nijak dokázat ani říct. To musí přijít od něj. Jenže pokud si to teď neuvědomuje, tak já vedle něj nemůžu zůstat a čekat, jestli se to někdy stane.
Nakonec jsem se rozhodla to ukončit. Řekla jsem mu, že jsem se snažila najít cestu, ale že žádná pro mě nefunguje. Že ho mám strašně ráda a nechci ho úplně ztratit, ale že v tomhle bych nebyla šťastná. Nechtěla jsem mu říkat, že s ním už nikdy nechci být v kontaktu, protože vím, že by to respektoval tak důsledně, že by se už nikdy neozval. A já jsem nechtěla definitivně zavřít dveře.
Jenže pak mi hned po našem rozloučení napsal, že by moc chtěl, abych s ním dokoukala anime, které pro něj hodně znamená – třeba přes videohovor, abych za ním nemusela chodit. Vím, jak důležité to pro něj je, ale já si uvědomila, že tohle sdílení s ním je pro mě hluboce emoční záležitost. Že bych se jen dál držela v něčem, co potřebuju nechat odeznít. Že bych si znovu připadala výjimečná, ale přitom vím, že nejsem jediná. A to je přesně ten rozpor, který mě ničí.
Nevím, jestli dělám dobře. Nevím, jestli jsem mu tím, že jsem mu neřekla úplné “sbohem”, jen nedala falešnou naději. A zároveň nevím, co dělat teď – mám pocit, že v tom, jak vnímá vztahy, je obrovská mezera, kterou on sám ještě nepochopil. Ale já nevím, jestli je správné věřit, že mu to někdy dojde. Potřebovala bych poradit, jak se v tom všem zorientovat.
Děkuji.