S kolegou to nevydržím

Dobrý den, obracím se na Vás s mým dlouhotrvajícím problémem, který dospěl do fáze, že jej musím začít řešit a já si s tím bohužel sama nevím rady. Už od mala se mi opakuje tentýž vzorec, a tedy že nějaká „autorita“ mě různě ponižuje, dává mi pocit, že vše dělám špatně apod., počínaje učiteli až po nadřízené. V každém prostředí se najde někdo takový, takže to zřejmě nemám vyřešené z minulosti, ale nevím jak bych měla. Mám pocit, že svoje sebevědomí a sebehodnotu mám vyřešenou, ale zřejmě ne a ta chyba je u mě. Nyní se mi to však děje u kolegy, který je k tomu na rovnocenné pozici, a já jsem tam pomalu rok, ale neustálému kárání se nevyhnu dosud. Takové rady, že bych si z toho nic dělat neměla, měla bych to ignorovat, to bohužel neumím. A on ví, že mi vše až příliš šrotuje v hlavě a toho mi přijde, že zneužívá. Když jsem zpočátku řekla vedoucí, že mi jako kolega nevyhovuje, že bych chtěla přeřadit, tak mi řekla, že to nemohu řešit útěkem a že si to musíme sami vyřešit. Tím se ale pro mě nic nezměnilo, já věděla od začátku, že s takovým člověkem nedokážu pracovat. Skoro každý den mi dává pocit, že jsem neschopná, neboť se na něco zeptám nebo chci pomoci, tak reaguje tak, že mě to poníží (že už mi to přece jednou říkal a vše mi musí opakovat, než něco pochopím…). Pokaždé udělá nějaké gesto, že ho to otravuje, že po něm něco chci, a to se ho snažím oslovovat jen v nejzazších případech. A v takovém prostředí se mi těžko pracuje, když na mě přenáší i takovou negativní energii, nedokážu to od sebe vytěsnit. Není to tak, že by mi někdy udělal něco vyloženě zlého, on mi naopak někdy příliš vyhoví, jenže jsem tak pochopila, že to dělá proto, že si mě pojistil, kdybych na něho třeba řekla, že nedělá práci, kterou má dělat, tak mě všech výhod zbaví, což mi sám řekl. A že o něm ostatní říkají, že je hodný člověk, to pro mě zrovna není prototyp hodného člověka. Pokaždé se bojím mu položit otázku, pořád musím přemýšlet, jak ji zformulovat, ale nakonec si vždy vyčítám, že to jsem říkat neměla, protože cokoli řeknu začne hrozně analyzovat, pak se dozvím, že jsem použila úplně nesprávný obrat a cokoli namítnu, tak mi odvětí, ať se přestanu bránit, že mi to stejně nejde… Protože mě z něčeho obviní tak se pochopitelně chci obhájit, ale on mě srazí, že se neumím bránit. Tak už ani nevím, jestli mu vůbec odpovídat nebo nereagovat vůbec. A tu práci mám jinak ráda, strašně mě mrzí, že kvůli němu se mi hnusí. Vím, že budu muset odejít, ale co když se to se mnou bude táhnout dál? A já bych to nenazvala útěkem…Z bývalé práce jsem odešla po 2 letech, kdy už to pro mě byla poslední kapka od nadřízené, když mi řekla, že už to takhle se mnou dál nejde, že furt něco kazím. Já jsem přitom pracovitá a opravdu svědomitá, ale při neustálém kárání a napomínání jsem těch chyb začala dělat víc, ale té práce okolo, co jsem dělala výborně, nikdy neocenila. Já jsem věděla, že si z ní nemůžu nic dělat, ale mně to prostě nejde, nejsem splachovací. V následující práci mě zase šéf manipuloval a vydíral při mém odchodu a já nevěděla, jak se bránit. Opět jako by do mě viděl, že si ze všeho hodně dělám hlavu, tak věděl, jak mě zastrašit. A teď se nejedná ani o nadřízeného, ale přesto mě psychicky ničí (nebo spíš já sama sebe), každý den je to něco, co jsem udělala špatně podaný takovým způsobem, že je to životně důležité a nesmí se to opakovat… Přitom sám je docela líný a já toho dělám víc, což je podobný případ jako s tou nadřízenou, která nedělala nic, jen se po mně vozila a když jsem odešla, tak ji po nějakém čase vyhodili. Ale musí přeci existovat práce a kolektiv, kde to bude příjemné a nebude se nikdo povyšovat… Mívala jsem to takhle i se vztahy, kdy jsem se nechala manipulovat, využívat, ale vím, že jsem si sebe vůbec nevážila a to se mi podařilo změnit a mám teď v příteli skutečnou oporu, ale nebývalo to tak. Jenže teď když jsem s ním, jsem hodně bez nálady a nedokážu ani prožívat přítomný okamžik kvůli práci a on také neví, jak mi pomoci. Vztahovou oblast jsem dokázala zlepšit, a bylo to hodně tím, že jsem si uvědomila svou hodnotu, své hranice a naučila se být sama se sebou ráda a tím pádem je se mnou rád i druhý, a tak nevím, proč v té práci to nejde…Nebo jen hledat další práce, kde konečně jednou najdu ten správný kolektiv? Kdybych aspoň věděla, jak s s druhým mluvit, jak ho přizemnit, aby si nic nedovoloval a také mu jednou sklaplo. Omlouvám se za sloh, jinak to asi nešlo. A budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu a pomoc. Děkuji moc předem!