Situace po rozvodu

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor na tuto situaci a jak se s tím mám asi hlavně já osobně popasovat. Můj partner se nedávno rozvedl, z manželství má dceru ve společné péči. Jeho manželství bylo dle jeho slov předtím asi 12 let bez intimity emoční i fyzické. Poznali jsme se před necelými třemi lety v době, kdy už žili takto jen vedle sebe. Můj nynější partner byl tehdy zcela vyprahlý a dá se říci, že zpočátku jsem mu naplňovala potřebu emoční blízkosti, až později (cca po roce) jsme se sblížili i fyzicky. Zpočátku našeho vztahu mi tvrdil, že rozvod je pro něj zcela nepředstavitelná věc, protože cítí závazek zejména vůči dceři (a k mému překvapení i vůči manželce). Podotýkám, že v té době jsem i já za sebou měla podobně neuspokojivé a bezdotykové manželství, z něhož mám dvě děti, navíc jsem měla za sebou i smrt rodiče a procházela jsem nepříjemným a bohužel i ze strany exmanžela nepřátelsky laděným rozvodovým řízením. Po zhruba roce známosti, kdy mezi námi začalo docházet i k fyzickému sbližování, začal můj nynější partner zvažovat rozvod. Podotýkám, že jsem mu od začátku říkala, že tyhle věci si musí vyřešit on, že já ho do ničeho tlačit nebudu. Nechtěla jsem já být tou příčinou jeho rozvodu, chtěla jsem, aby se rozhodl nezávisle. A ceký další rok jsem pak nevěděla, na čem vlastně jsem, zda se rozvede, nebo ne. On totiž trpěl neustálými výčitkami vůči všem včetně mně, nejvíc výčitek však měl vůči tehdy jedenáctileté dceři, že nebude vyrůstat v úplně rodině, a taktéž vůči manželce, že jí je nevěrný. Neustále si vyčítal, že on je příčinou rozvratu jejich manželství (ne náš vztah, ale jeho „špatná“ povaha). Snažila jsem se mu vysvětlit, že za rozpad vztahu obvykle mohou oba, zvláště když jsem slyšela, že jeho manželka cokoli odmítala řešit. Poslouchat ty jeho výčitky a sebezpyty mi bylo občas velmi nepříjemné, ale dělala jsem mu trpělivě vrbu. On v době, kdy začal uvažovat rozvod, navíc dostavoval barák. Nyní je již rozvedený, ale bydlí sám v blízkosti bývalého bydliště a často si bere dceru. Barák prodal, polovinu dal manželce a za druhou polovinu koupil byt, který hodlá nechat dceři. Jeho exmanželka si nyní rekonstruuje byt, on jí s rekonstrukcí pomáhá a zabírá mu to značné množství času. Pro mě se vlastně nezměnilo vůbec nic. Sedím se svými dětmi v paneláku a vídám se s ním v době, kdy jsou mé děti u svého otce, což je 2x tydně. Chci zdůraznit, že jsem neočekávala, že si po jeho rozvodu nějak finančně nebo bytově polepším nebo tak, svého přítele  opravdu miluji zcela nezištně. Na druhou stranu mě velmi bolí i přístup mého exmanžela, který se nechová ke mně ohleduplně vůbec, s ničím mi nepomůže, ani co se týká našich dětí. Cítím se být na všechno sama. Nový partner je milý a ochotný, ale extrémně vytížený svou prací, dcerou a i tou rekonstrukcí u exmanželky. Doufala jsem, že po rozvodu budeme víc spolu. Doufala jsem, že třeba už nebudu na všechno sama. Poslední dobou z toho však začínám být unavená a smutná. Do toho vztahu jsem investovala hodně. Mnoho citů, myšlenek, energie i času, který byl někdy i na úkor času s dětmi, vztahů s přáteli. Protože toho volna jsem měla a pořád mám málo a on byl pro mě ty poslední tři roky vždy priorita. Co jsem měla udělat jinak, že se najednou cítím tak nespokojeně a mám pocit, že je to všechno špatně? Chci moc? Měla bych asi být spokojená, že se nakonec rozvedl. Jenže jsem si to představovala jinak. Jen pořád nějak nebyl čas a příležitost říct, jak bych to chtěla já, vlastně se ani moc neptal. Přitom ho pořád miluji a chci s ním být, když už ne bydlet, tak alespoň trávit víc času a víc sdílet život. A také i cítím, že mě má rád. Poraďte, prosím, jak se s tím vším popasovat, abych byla šťastnější a spokojenější.