Situace po rozvodu, problematické děti, nový vztah

Dobrý den, chci se zeptat, jak postupovat. Jsem rok rozvedená, manžel je dva a půl roku pryč. Mám ve své péči dva syny 7 a 11 let. Bohužel rozchod neproběhl zrovna dobře (manžel se sbalil a odešel, aniž by to předem jakkoli avizoval, najal si drsnou advokátku a připravil mi horké chvilky). Vztah zejména se starším synem byl vždy problematický. Synové mají trpí tiky, úzkostmi, diagnóza Tourettuv syndrom, starší syn i mírný Aspergeruv syndrom, mladší syn trpí různými strachy a počůrává se v noci, vše se zhoršilo u mladšího po rozvodu. Exmanžel veškeré problémy popírá, synové se po víkendech vracejí rozhození, exmanžel jim představuje své nové známosti (za poslední roky pět), mě pomlouvá. Děti jsou na mě fixované, mají strach zůstat i samy v bytě, nemohu se nikam hnout, je to vyčerpávající. Navíc žárlí na každého, kdo se ke mně jen přiblíží, jsou hrozně negativní. Cítím se dlouhodobě vyhořelá, protože po odchodu manžela mi navíc ještě umíral otec, do toho přišel covid, děti doma, nejistota v zaměstnání. Cítila jsem se na dně a měla jsem pocit, že ex si to skoro užívá, s ničím mi nepomáhá. Ale před rokem a půl jsem se na internetu zcela náhodou a nečekaně seznámila a mužem, 10 měsíců jsme si jen psali, ale intenzivně, byl takovou mou útěchou v těžkých chvílích, vlastně jsme si byli útěchou navzájem, i on měl své problémy v osobním životě, v manželství. Říkali jsme si skoro vše, cítili blízkost, totální souznění  a nakonec jsme se začali i scházet a máme spolu nádherný, ale tajný vztah. Neřekla jsem o něm nikomu. Tajím ho před dětmi i širší rodinou, vídáme se jen v době, kdy jsou mé děti u otce. Jsem do něj velmi zamilovaná. On začal uvažovat o rozvodu, ale má z toho obavy a já upřímně také, protože se bojím, aby nelitoval, i když jeho manželství je roky nefunkční, má dítě. Já si ve své situaci moc nedovedu představit, že bychom fungovali nějak jinak než dosud, hlavně kvůli mým synům, kteří se k mužům začali stavět negativně a jsou obecně dost nestandardní. Už si však zvykli na to, že si s ním píšu a zdá se, že jim to nevadí. Přítel o všech těch problémech ví, ale myslím si, že do společné domácnosti by se asi kvůli klukům moc nehrnul ani po tom případném rozvodu, což chápu, přitom já na druhou stranu bych tak moc toužila po tom vedle někoho usínat (i on, s manželkou již roky nemají společnou postel), ale v reálu si to bohužel nedovedu moc představit. Nevím, jak si uspořádat svůj život, mám pocit, že selhávám jako matka, děti by asi potřebovaly psychoterapii, jenže nikde nemají volnou kapacitu. Nevím taky, co bude s mou prací a nemám sílu to ani řešit. Nad vodou mě drží jedině přítel, jenže i s ním je budoucnost nejistá. Jak se z toho všeho nezbláznit?