Sociální fobie

Klára zeptal se před 3 roky

Dobrý den, myslím si, že trpím formou sociální fobie, pravděpodobně i sociální úzkosti. Chtěla bych se zeptat i odborníka, protože k těmto závěrům jsem došla sama, pouze za pomoci knih a internetu, ale nedokáži se o tom zmínit rodičům ani zajít za školní psycholožkou.
Je mi patnáct let a navštěvuji 4. ročník osmiletého gymnázia. Jako mladší jsem byla velice upovídané, soutěživé a společenské dítě, vyrůstám v rodině, v níž se nestýkám s žádnými zásadními problémy. Myslím si, že zlom přišel v období, kdy jsme se stěhovali a zároveň jsem přistoupila na jinou školu. Nikoho jsem neznala, nikdo neznal mě, ale většina spolužáků se držela ve skupinkách ze základních škol. Uzavřela jsem se do sebe, ztratila kontakt s kamarády ze základní školy a připadala si cize.
Přijde mi ale, že před pár měsíci se to zvrhlo k horšímu. Nejde už jen o strach při zkoušení, mluvení se spolužáky a podobně. Nedokáži komunikovat ve skupině větší než o dvou lidech, ale i při tom musím pečlivě zvažovat slova, jsem nervózní, klepu se, mám strach, že něco řeknu špatně, a nedokáži říct svůj názor nebo cizímu oponovat, protože se bojím, co na to daný člověk řekne. Panikařím při telefonování, pokud nemluvím se členy rodiny, když mám volat jinému člověku, dlouho se musím k vytočení hovoru odhodlávat. Nejsem aktivní na sociálních sítích ani na třídních skupinách. Nedokázala bych zveřejnit jedinou fotku a to bych na ní vůbec nemusela být. Problém mám také při běhání a cvičení, bohužel tentokrát se to týká i rodičů. Bojím se, že někoho potkám, že se na chvíli stanu centrem jeho pozornosti, že si mě budou všímat. Stejný problém mám i při chození do veřejného bazénu v době, kdy má tréninky můj bývalý klub. Další takovou věcí je jezení. Nedokáži ve škole k obědu sníst větší porci nebo si jít dokonce přidat. Co by řekli ostatní na to, že toho tolik sním? Co by řekli vůbec na to, že mi to jídlo chutná, i když oni nad ním ohrnují nos? Zeptat se na něco cizích lidí je pro mě také strašně těžké, může to být prodavačka, učitel nebo jen spolužák, většinou ale stejně jen mlčím.
Většina mých obav je nesmyslná. Lidé si všímají mě asi jako všech ostatních. Mnohem více se zaměřují na své problémy a starosti. Uvědomuji si to, ale nedokáži s tím nic dělat.
Možná je to zvláštní, ale lidé, se kterými mi dělá největší problém mluvit jsou mí přátelé, protože právě na jejich názoru mi nejvíce záleží. Vím, že je největší chyba ve mně, ale za ty čtyři roky na této škole jsem si nedokázala najít skutečnou kamarádku nebo kamaráda. Takovou, které bych se mohla svěřit, takovou, která by mě nesoudila, se kterou bych se stýkala i mimo školu, se kterou bych se měla o čem bavit a před kterou bych se nestyděla sama za sebe. Od páté třídy jsem nebyla u žádné kamarádky doma, od té doby taky nebyla žádná u nás. Od té doby jsem si s žádnou tak dobře nesedla.
K mým dalším problémům patří velice nízké sebevědomí, strach z kritiky a občas mám sklony k tomu být paranoidní. V některých situacích občas mívám záchvaty. Nahromadí se ve mně strach, úzkost i očekávání ostatních a zhroutím se někam do rohu. Na veřejnosti se mi to neštěstí stalo pouze jednou, většinou se odehrávají, když jsem s rodiči a dojde k hádce, nebo když jsem sama.
Tělesné problémy téměř nemívám. Nikdy jsem neomdlela nebo ze stresu nezvracela. Jen se občas klepu a potí se mi dlaně.
Kdo mi situaci rozhodně nezlehčuje, je můj otec. Mám s ním poměrně napjatý vztah a to převážně kvůli rozdílnosti našich názorů. Často mi také vyčítá, že se nedokáži omluvit a přiznat chybu, většinou to ale způsobí naše názory. Nemyslím si, že bych se mu měla omlouvat za něco, za čím si stojím. Vnucuje mi své názory a nedokáže pochopit, že někdy neexistuje jednolitá objektivní pravda. Snažím se tedy přestoupit na to, co po mně chce mamka. Respektovat to co táta říká a neodporovat mu. Často se ale potom, co strávím v jeho společnosti nějaký čas, cítím mnohem hůře. Naposledy, když jsem s ním mluvila, mi řekl, že můj strach z komunikace je úchylka a ať se té prózy co nejrychleji zbavím. S mamkou si oproti tomu rozumím velmi dobře.
Konečně jsem se odhodlala s tím začít něco dělat. Ztěžuje to život nejen mně, ale i lidem v mém okolí. Věřím, že bych byla šťastnější, kdybych s ostatními dokázala mluvit, a že to ocenili i oni.
Doufám, že jsem se dobře vyjádřila a že je celý tento text srozumitelný.

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.


Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.