Sociální úzkost

Dobrý den, je mi jednadvacet let, jsem velmi introvertní a nejspíše trpím sociální úzkostí a zřejmě extrémní vztahovačností. Úzkost mi brání v normálním kontaktu s lidmi a vrstevníky, seznamování, navazování konverzací, prezentování ve škole, na pracovním pohovoru, vyhýbám se večírkům, jsem neschopný vést jakoukoliv konverzaci. Psychologa zatím nenavštěvuji. Asi rok jsem procházel v téměř úplné sociální deprivaci depresivními stavy s jistotou, že život postrádá jakýkoliv smysl. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl rozhodně navštěvovat odborníka už tehdy, ale vše jsem přebíjel různými závislostmi. Cestou osobního rozvoje jsem si z depresivních stavů pomohl a v dnešních dnech dokonce mám chuť k životu, ovšem v socializaci mi brání právě sociální fobie, na které musím pracovat. Má otázka ale směřuje trochu jiným směrem. Zajímám se o adiktologii, hlubinnou nebo transpersonální psychologii a zabývám se otázkou vědomí, proto bych rád sám studoval obor psychologie na vysoké škole. Chci se proto možná hloupě zeptat, jestli je vůbec možné s určitými patologickými rysy, jako je soc. fóbie, sklon k depresím, paranoii, narcismu a agresivitě, s pocitem opuštění, zrady a nelásky z dětství, ze kterých plyne má nulová sebedůvěra, psychologii úspěšně studovat. Lze s psychickými poruchami tento obor vystudovat? Nevěřím, že každý psycholog je naprosto čistý. Má cenu s určitými psychickými problémy tento obor vůbec zkoušet, nebo byste se zaměřila na jiný?