Už nevím jak dál

Dobrý den,jsem vdaná skoro 18 let,s manželem máme 17 letá dvojčata,oba jsme starší ,kolem 55 let. Doufala jsem,že s manželem strávím stáří,budeme spolu navěky,už jedno manželství za sebou mám-s alkoholikem a násilníkem. Po problémech s rodiči (nedostatek lásky,absence jakýchkoliv projevů lásky,objetí,pochopení atd),nakonec mně vydědily a už jsou po smrti,se léčím s úzkostmi,poslední dobou se cítím opravdu hodně špatně. Doma navíc nemám pohodu,je tu věčně hrozný nepořádek,manžel např 10 let odkládal dodělání podlahy v obytné části,zapravení oken a podobně,styděla jsem se sem kohokoliv pozvat.Ted se do toho konečně pustil-ale jen pod tlakem banky,kde máme úvěr a musíme doložit fota že je hotové to na co jsme si peníze brali.Mělo to být doloženo už v červenci,ale manžel se i přes naléhání do toho pustil až někdy v říjnu,dodnes-polovina listopadu,to není hotové,žiju doslova na staveništi a to není ještě ani v polovině.Se vším se neskutečně nimrá.Říct nic nemůžu,hned se urazí a nebo vyčítá co dělám špatně já.Do toho nechodí do práce,10 let podnikal,v době kovidu to šlo hodně z kopce a v současnosti už nemá skoro žádné zakázky,peníze přijdou tak 1x za 2 měsíce a spolu s mojí  výplatou je to tak polovina toho co potřebujeme na běžné výdaje,jsem z toho naprosto zoufalá,ale jemu to jakoby nijak nevadí.Nechce jít ani na pracák,aby mu alespon platili zdr. a soc. pojištění. Prostě ho tam nedostanu,jeho odpověd-nikdy tam nebyl a nepůjde,hotovo.Náš sexuální život neexistuje.Posledních 10 let a ani před tím to nebylo nic moc,ale ted je to naprosto na nule. Dlouho mně to hodně trápilo,ptala jsem se ,zlobila,plakala,ale nic nepomohlo. Když jsme se ho zeptala jak to mám řešit a zeptala se ze zoufalství,zda si mám najít na sex někoho jiného,řekl,že by to asi bylo nejlepší.Tehdy jsem to oplakala,ale neměla jsem nic v takového v úmyslu,ale po 10 letech jsem opravdu někoho potkala,v práci.Scházeli jsme se nejdřív jen na sex,ale bylo mi s ním hezky,tak nějak v pohodě.Po čase na to manžel přišel a na jeho dotaz zda někoho mám ,jsem se ihned přiznala. Uznal sice,že si za to může víceméně sám,v klidu jsme si promluvily  a mně se hodně ulevilo,ale po čase začal být hodně nepříjemný a choval se velmi nepříjemně. Ten druhý vztah jsem ukončila,pro klid v rodině a manželovi to řekla. Asi 2x po mně pak chtěl sex ,ale od té doby už zase nic a když se snažím já,tak mi sice vyhoví,ale cítím z něj,že z toho nemá žádnou radost,ani jednou nedošel k vyvrcholení,ale že prý mu to nevadí.Momentálně se cítím tak,že bych nejradši nebyla.Nic mně nebaví,cítím uvnitř sebe hluboký tlak,úzkost.špatně se mi dýchá.Nedokážu se přinutit ani nic doma dělat,připadám si jak hadrová panenka,nejradši se zavřu v ložnici a tam si čtu,tam je relativně pořádek,i když se mi tady vrší hromada prádla,kterou nemám kde vyžehlit.Včera se urazil,když jsem se ho zeptala jak dopadl telefonát do  banky,kde měl vyžebrat další odklad ,přišla jsem velmi unavená od lékaře(jsem na nemocenské kvůli kovidu)a on mi začal velmi obšírně něco vykládat a já chtěla znát jen výsledek,místo toho jsem si vyslechla jak jsem hrozná a že mi tedy nic neřekne.Dneska jsem si u vaření chtěla pustit oblíbený seriál,abych přišla na jiné myšlenky a nemusela vnímat kolem sebe tu hrůzu co tu je,tak mi řekl,že pokud tam nedám něco jiného tak jsem hrozný sobec,přitom sám tu má puštěného Colomba neustále,slyším to i přes dveře ložnice a je mi z toho už zle,protože to tady jeden už snad doslova po 1000.Prý mně tím ale neobtěžuje,když jsem v ložnici.Možná to zní jako maličkost,ale já už jsem z toho všeho dokola tak zoufalá,že se mi už na něj nechce ani mluvit ,ani ho vidět,když musím kolem něj projít třeba na wc,tak mám pocit že se snad udusím. To je takový problém pochopit jak se cítím,jak je mi hrozně a nechat mně dýchat a kouknout na seriál co se mu třeba nelíbí?Já tím potřebuju jen nějak přehlušit ty pocity co tady ze všeho kolem mám,tu beznaděj a flustraci ze všeho kolem. Manžel je dost dominantní,pokud začneme něco rozebírat,stejně to vždy skončí tím,že začne zvyšovat hlas a prosazovat si to svoje a já bud rezignuju a přestanu mluvit,protože to už nechci poslouchat a pokud budu argumentovat dál,tak ten šílený skoro monolog nikdy neskončí.Dřív jsem to nedělala,snažila jsem se to dovést do konce,ale ted už na to prostě nemám sílu,prostě zmlknu a odejdu,vím,že to asi není nejlepší řešení,ale na víc už prostě nemám sílu. Nejradši bych se sebrala a šla někam pryč,ale jsou tu děti a ten dům je koneckonců taky můj.Vážně už nevím co mám dělat dál