Vhodnost psychoterapie i když je člověku dobře

Dobrý den,
trpím úzkostmi. Od roku 2011 jsem zažila 4 silné ataky úzkosti, které byly velmi nepříjemné, ale naštěstí trvali poměrně krátce – v každém případě cca 2 týdny. Mezitím bylo vždy období zhruba třech let úplného klidu. Od poslední ataky 2019 chodím k psychiatrovi, kam jsem se dostala kvůli urputné nespavosti. Chodím v podstatě na kontroly, již mi nic není a stav se opět vrátil do normálu. Jsem od mala citlivý člověk se sklony k úzkostnosti od mala, ale nyní ve 28 letech už se sebou umím nějak zacházet, takže už mě jen tak něco neodrovná. Můj psychiatr však mluvil o tom, jestli by nebylo dobré zkusit psychoterapii – že by se tím daly zjistit příčiny těch úzkostných stavů. Já teď přemýšlím nad tím, co bych vlastně na té psychoterapii měla řešit – jestli bych tam vůbec měla o čem mluvit. Mám sice nějaká traumata z dětství (v rodině máme i jiná psychiatrická onemocnění, takže to mě určitě ovlivnilo), ale jinak si myslím, že mám spokojený život – že jsem si ho dobře zařídila a nijak nestrádám. Vlastně teď už zase ani není aktuální to téma úzkosti, protože poslední byla na přelomu roku 2019 a 2020. K psychiatrovi chodím ještě na kontroly, ale chci se domluvit, že už by to snad taky nebylo třeba. Otázka je, co s tou psychoterapií. Já upřímně váhám. Dala by se snad použít jako prevence? Má smysl ji v mém případě podstupovat, pokud se cítím, že aktuálně nemám co řešit jen proto, bych se šťourala v něčem, co je (alespoň aktuálně – nechci hodnotit do budoucna) minulostí? Já osobně se momentálně přikláním k tomu řešit další případnou krizi teprve, až nastane, pokud nastane.