Vzorná rodina

Dobrý den.
Dlouhodobě jsem v situaci, se kterou si sama nevím rady. Týdny, měsíce už cítím, že s tím musím(e) něco dělat. A zajímal by mě pohled někoho z vnějšku.
Vývoj vztahu: Je mi 36 let (váha). Partnerovi 45 (kozoroh). Jsme spolu přes 10 let. Po třech letech známosti se nám narodil syn. Když jsem byla těhotná, koupil starý dům, který zboural a stavěl nový – celkem 6 let. Nyní jsme dva roky v novém velkém domě, který je jeho.
Vzít si mě neměl nikdy v plánu. Již v těhotenství jsem tušila, že tohle partnerství nebude celoživotní. Některé jeho chování mě zraňovalo. Stavba, kamarádi, tenkrát ještě hospoda a koníčky, byly prioritou. Osobností je chladný a tvrdohlavý. Ale měl i takové vlastnosti, které mě tenkrát drželi v tom, že bychom byli pěkná fungující rodina (pracovitý, stabilní, necholerický). Během těch let stavby a mé rodičovské jsem byla pochopitelně s dítětem a on do večera na stavbě, na rodinu jsme si hráli v neděli. Tenkrát byl ještě i nějaký ten výlet a tak. A já si říkala – uvidíme, až se nastěhujeme a budeme mít na sebe víc času…
Finance: jsme nikdy neměli jako klasická rodina. Nájem na půl. Potřeby domácnosti a dítěte jsem platila já z rodičáku a úspor. Jeho peníze šly do stavby. Dnes je to tak, že tu bydlím zdarma. On platí hypotéku a energie, jídlo pro sebe a své potřeby. Ostatní běžné věci, výlety, jídlo, potřeby do domácnosti a vše pro syna platím já, a taky si spořím.
Partnerství: líbání, náklonost a intimitu z jeho strany neznám. Chybí mi opora od partnera v běžných životních situacích (např. pracovní nabídka, výběr a koupě auta). Sex máme asi jednou za 3 měsíce, a to musím přijít já a někdy bývám i odmítnuta. On sám se mnou své věci nekomunikuje, např. že si koupil auto, el. kolo, mi řekl úplnou náhodou až jeho bratr dva dny před vyzvednutím. Stydím se i sama před sebou za to, jak to doma máme, obzvlášť třeba když kolegové mluví o tom, co doma mají a co podnikají s partnery, a já nemám co pěkného říct.

Střih – poslední dva roky jsme v novém domě. Plácám se v tom neskutečně. Jako na houpačce – odejdu vs. to je ještě dobré – vyložené patologické projevy naše soužití nemá. Žijeme tak vedle sebe, někdy prohodíme pár organizačních vět. To, že má teď víc času využívá ke sportu, začal běhat a zase víc posilovat, jídelníček má neslučitelný s naším (tuňák, zelí, proteiny). Se mnou čas trávit nechce, ignoruje mě. Doma povětšinou kouká do NTB nebo spí. Logicky jsem na péči o domácnost a syna sama. Pracuji na plný úvazek na finančním oddělení mezinárodní společnosti, mezi tím je potřeba odvést/přivést syna ze školy (tady mi tedy velmi pomáhá P. maminka, která syna hlídá 3x týdně po škole), úkoly, hry, atd. na výlety a zábavu s ním musím sama. On jej vezme jednou týdně k dědečkovi na návštěvu a občas brusle/kolo. A pak taky se snažím udržovat v pořádku dům o 200 m2 (+ v sezóně zahrada).
Finále: za poslední rok se ke mně ani nechová nijak moc slušně, když neignoruje, tak odsekává a občas i nějaký komentář, co píchne. Z chování jsem pojala podezření, že je tam jiná/možná jiné (zpětně), co jsem zahledla přes rameno messenger plný srdíček. To popírá samozřejmě. Před půl rokem už jsem to vše vyhodnotila natolik, že jsme se synem odešli k mým rodičům. Ale ve dveřích říkal, že nechce abychom odcházeli, že dům stavěl pro nás a že nás má rád, ať se brzo vrátíme. Zvýšil zájem o syna, vymýšlel, kam by ho vzal na výlet a ptal se, jak se má. No po pár dnech jsme se vrátili s tím, že si třeba uvědomil, že pokud s námi chce být, musí se taky snažit a fungovat. Situace byla samozřejmě rychle ve starých kolejích, i messenger se srdíčky znovu proběhl. Ikdyž teď na mě není vyloženě zlý, stále jsem ta neviditelná lednička.
Za ty poslední týdny jsme si i párkrát promluvili o tom, co se děje a co s tím. A po všech těch letech, co od podobných konverzací doslova utíkal, jsem se průběžně dozvěděla, že problém je ve mně.
-nemám koníčky a jsem nespolečenská (do určité míry má pravdu, je mi samotné se sebou nebo sebou a synem dobře a druhé lidi nutně nevyhledávám, po celém tom každodenním kolečku práce/dítě/domácnost, chci spíše klid než běhat s kámoškama po městě. Ale koníčky samozřejmě nějaké mám v rámci možností. Ráda bych třeba občas cestovala, to zase nechce on)
– nic se sebou nedělám a nejsem pro něj přitažlivá (ano, je pravda, že mám o 10 kg víc než před 10ti lety, tj. 56 kg na 164 cm výšky, mám břicho po císaři zjizvené, jinak bych však dle interakcí z okolí řekla, že jsem celkem atraktivní)
– A že on je vlastně se mnou chudák kvůli synovi, abychom byli kompletní rodina. No věřte mi, že nejsem tak naivní, abych si myslela, že když tyto své nedostatky napravím, zázrakem mě začne mít rád a změní svůj přirozený charakter.
Na jednu stranu nechci synovi brát zázemí a kompletní rodinu, na druhou stranu tohle pro něj nechci jako vzor partnerství.

Nabízí se mi 3 varianty, co dál:

• Zůstat tady v domě, spát třeba v jiné místnosti. Žít si svůj život se synem, tak jako doteď. Začít cvičit kvůli sobě. A dál šetřit na vlastní byt. Nám je tu vlastně dobře, když pominu, že mi chybí partner a sebeúcta :D
• Odstěhovat se znovu a trvale k rodičům, kde je volný pokoj v patře s vlastní koupelnou. A dál šetřit na svůj byt. Nebudeme sami, ale po zkušenostech vím, že mi nebude příjemné být dlouhodobě někde, kde nemám vlastní kuchyň atd., ikdyž jsou na nás hodní a mají nás rádi.
• Vzít svých našetřených 900tis. a koupit si byt. Tady však byty o velikosti 2kk stojí asi 5mio. Splátka hypotéky okolo 25 tis. by pro mě sice byla reálná, ale bojím se toho dlouhodobého závazku ve svém věku na dalších 20/30 let. A taky toho, že synovi zhorším životní úroveň.

děkuji za názor.