Vztah s ženatým

Dobrý den, chci se zeptat na Váš názor. Už rok a půl jsem v kontaktu s ženatým mužem, nejprve to byl skoro rok jen intenzivní písemný kontakt, teď se asi 7 měsíců scházíme cca 1-2 x týdně a mimo tyto schůzky stále zůstáváme v intenzivním písemném kontaktu několikrát denně. Dalo by se říci, že v podstatě navzájem víme téměř o každém svém kroku a není to pouze z mé strany. Já jsem rok rozvedená, mám dvě děti, minulost v mám v tomto ohledu tedy vyřešenou (rozvod v mém případě nebyl důsledkem tohoto vztahu, protože už v době, kdy jsme si začali psát, s námi můj manžel nežil). On mi od začátku netajil, že je ženatý, nechce se rozvádět, ale zároveň mi hned na začátku vylíčil, jak vypadá jejich manželství. V podstatě se dá říci, že je už roky minimálně ve stejně špatném stavu, jako bylo to moje, rozdíl je však v tom, že jejich krize trvá o mnoho let déle než byla ta naše a že i přesto v manželství oba setrvávají (nejspíš kvůli dceři, ale i majetku, financím a s ohledem na širší rodinu). Podotýkám, že ani jeho manželka není v manželství šťastná (jednak s ní o tom mluvil, jednak se mi podařilo zjistit její názor z jiného nezávislého zdroje), dokonce bych řekla, že se kvůli tomu dlouhodobému trápení roznemohla a teď už skoro rok chronicky marodí (což mám také ověřené, že to tak je). Z počátku jsem si užívala náš vztah z hlediska přítomnosti a byla jsem v euforii pokaždé, když jsme se mohli vidět a snažila se nic ohledně budoucnosti neřešit. Asi před půl rokem, zhruba měsíc poté, co jsme se začali scházet, ale on začal mluvit o rozvodu a tím mě vlastně strašně vykolejil. Začala jsem o tom všem uvažovat jinak. On někdy v lednu o jejich vztahu začal mluvit s manželkou, potvrdil mi, že je také nespokojená, ale o našem vztahu ani o rozvodu ji nic nenaznačil. Mezitím se však ona ještě víc rozmarodila, takže toto téma odložil. Nyní to vypadá, že je na tom už líp, ale možná má nějaké následky, které jí budou bránit chodit do zaměstnání, neví se. On mě celou tu dobu o všem informoval a zároveň mi říká i o tom, jaké má dilema, že neví, co má dělat, že by se mnou chtěl být, ale že manželku i dceru má rád. Po dobu nemoci manželku podporoval, vozil ji do nemocnice, navštěvoval ji, ale zároveň mi líčil, jak zvláštně studené to vždy i během těch návštěv  bylo a trpí výčitkami vůči ní, dceři, mně a vůči všem. Se mnou má vztah založený na sdílení intimity emoční i fyzické, ale rozumíme si i lidsky, chodíme za kulturou, plavat, na výlety, povídáme si, není to určitě klasický milenecký vztah založený hlavně na sexu. Do toho vztahu jsem věnovala obrovské množství myšlenek, citů i energie. Jenže teď se dostávám do fáze, že nějak nevím, co s tím, a obávám se, že jeho počáteční elán celou tu situaci nějak řešit začíná uvadat. Už několik týdnů mám určitou vnitřní krizi, kdy si začínám uvědomovat, že na jednu stranu je mi s ním fajn i takto a na nic sice teoreticky nemusím spěchat (děti mám, ani si nejsem jistá, zda by bylo dobré něco měnit v oblasti bydlení, jsem nyní v životě relativně spokojená), na druhou stranu mi však začíná vadit být tou „druhou“. I když on se mi snaží pomáhat, pokud muže a má čas, tak je mi jasné, že kdybych teď já potřebovala např. odvézt v noci do nemocnice, tak bych měla prostě smůlu, nebo kdyby se s ním něco stalo, nedozvěděla bych se to. Tyhle věci začínám najednou silně vnímat. Chápu, že má k manželce vazbu skrze dceru a rokům společného života, ale veškerou intimitu sdílí nyní se mnou a připadá mi to nefér. Nějak najednou nevím, jak se k tomu všemu postavit, kolik času mu ještě dát (slíbila jsem mu, že mu dám čas, aby si to mohl vyřešit, ale nevím, zda si třeba přes léto nemáme dát pauzu v setkávání a omezit i psaní, i když je to strašně bolestné pro mě, aby si to mohl pořádně rozmyslet a zároveň si uvědomil, jestli mu chybím nebo ne, protože mi často říká, že si nedovede vzpomenout, jak žil předtím, než mě „potkal“ a že to bylo strašné. Jenže teď má vlastně všechno a je otázka, jestli si naplno uvědomuje, v jakém neuspokojivém vztahu žije. Co si o tom myslíte?