Změna

Dobrý den,
chtěla bych požádat o radu, již nevím jak na to. Žiji v neustálém koloběhu – nenávist – touha – znechucení. 
Jsem dospělá ženská, která se celý život snaží být sama sebou. Bohužel mi to bylo zakazováno – co si lidi pomyslí, co na to řeknou, nedělej to, vypadáš jak blbec apod.. Vedena jsem byla k tomu, aby si ostatní řekli – to je služná a  zdvořilá osoba. 
V určitém nedospělém věku jsem odešla a odřízla vztahy s většinou rodiny. 
Snažila jsem se pokračovat ve svém žití. Bohužel na mě dopadají myšlenky, které mi brání být šťastná nebo aspoň tak vypadat. V rozhovorech neumím fungovat normálně a samotné mi přijde, že i po promyšlení odpovědi, odpovídám hloupost. Moje reakce mi také přijdou divné. Potom, a nejen proto, se nenávidím. Hluboce se nenávidím, cítím takový odpor, že mám potřebu si občas ublížit. Fyzicky už jsem to omezila, ale psychicky se týrám denně. 
Mám pocit, myslím si, že odpodstatněný, že zabírám místo někomu, kdo by můj život žil lépe. 
Mám přítele, který ví, že je něco v nepořádku. V životě si ale zažil mnohem větší trápení (smrt rodičů, bratr zloděj,..), a tak mé problémy nechápe a neumí mi pomoci – což chápu. Neotravuji ho tím a snažím se neotravovat ani nikoho jiného. 
Pomoc mi dala sestřenice a kamarádka, který mi opakují, že se mám mít ráda, jak by reagovali na určité věci ony, a tak. Bohužel se neumím odpoutat od hlasu, který se za mě stydí.
Vím jak a co dělat, abych se měla ráda. Ale nechápu jak bych pro sebe měla být láskou? 
Svoji touhu po změně vyjadřuji oblékáním, jsem hodně extravagantní a barevná, vlasy mám modré a podbarvené červeně. Všichni vědí o mé lásce k fantasy a zvířatům. Ale nikdo neví víc. Svěřila jsem se dohromady již 4x. Psychologovi, ke kterému jsem docházela, jeho rady jsem si vzala k srdci, ale ani tak jsem nepochopila jak se sebou pracovat. Sestřence, která je mým andělem celý život. Ta mi pomáhá stále, ale má své problémy. Své kamarádce, která je šíleně radikální a myslí si, že mi řekne co a jak a ono bude. A naposledy příteli, který se snaží mě pochopit, ale moc mu to nejde. Přijde mu to jako -doslova- kravina. 
Chci být normální a nestydět se promluvit či vyjádřit. O emocích, o tom co mě naštvalo, co se mi nelíbí. Neumím to, raději to vydusím v sobě a přejdu to. 

Má denní modla , Jsem trapná , , Raději drž hubu, , Raději zůstaň doma, , Nesnáší tě, ,Nic nechci, 
 
Je ještě nějaká možnost na změnu? 
Děkuji, asi jsem to ze sebe jen potřebovala dostat … Omlouvám se