Starší dotaz #2475

Dobrý den, je mi 16 let a mám problém se svou rodinou. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 8 let a do doby přibližně před měsícem jsem bydlela s matkou. V domácnosti jsme tenkrát měli velké problémy, neboť můj otčím mě neustále ,,vychovával" svými poměrně drsnými metodami. Nadával mi, ponižoval mě atp. Matka se mě vždy snažila zastat, ale po tom, co několikrát ponížil a psychicky vydeptal i ji, se mě zastávat přestala. Od té doby to tam bylo k nevydržení, proto jsem poprosila otce i matku, zda bych se nemohla nastěhovat do volné garsoniéry. K mému údivu souhlasili a nyní bydlím sama v blízkosti své již dospělé sestry. Objevil se ovšem další a pro mě psychicky mnohem více vyčerpávající problém. Všechny části své roztroušené rodiny pravidelně navštěvuji, ale nepociťuji z jejich strany téměř žádný zájem o mou osobu. Možná je to jen zdání, ale jakmile přijedu ,,domů" je to stejné jako kdybych byla sama. Vzhledem ke svému věku bych nejspíš nějakou rodičovskou podporu potřebovala. I jinou nežli peněžní, jíž se mi dostává. Začínám si než jako jejich dítě připadat jako pijavice na jejich peněženkách. Což mě deprimuje. Mimojiné se ve všech částech rodiny vyskytují hádky a rozepře, které já velice těžce nesu. Nejsem schopná přejít jakékoli napěti mezi lidmi, které mám ráda a vždy se snažím to nějak urovnat. Nejhorší je, když mě otec ,,strčí" k čerstvě ovdovělé babičce, abych tam s ní a urnou dědečka byla dva dny zavřená. Velmi špatně snáším, když babička pláče, přičemž vím, že ji nemohu nijak utišit. Od doby co bydlím sama se začínám cítit nechtěná a nepotřebná. Působím jen jako hlídačka dítěte své sestry za což dostanu obvykle jen letmé děkuji, pokud vůbec. A společnice plačící babičky vymýšlející teorie o spiklené riödině vůči ní. Mám sice přátele, ale moji vrstevníci mi již jaksi nestačí, neboť oni pod záštitou rodičů utrácí peníze a baví se nepříliš inteligentně ( po hospodách apod.). Já si to když bydlím sama dovolit nemohu. Ráda bych začala žít jako skutečná dospělá, vydělávat někdy brzy založit rodinu, mít co dělat. To si ale dovolit nemohu. Nejen, že není možné si ani najít brigádu, ale dokonce ani nemohu najít dospělé přátele, neb vždy ohrnou nos nad šestnáctileou žábou. Vždy se se mnou každý rád baví, jsem poměrně pohledá, a snažím se být milá, ale jamkmile se kdokoli dozví o tom, že je mi pouhých šestnáct let, tak okamžitě ztratí zájem. Potřebuji pomoc, protože si přijdu velmi nepotřebná. Snažím se psát knihu pro děti, kreslit k ní ilustrace. co se týče studia, nemám jakýkoli problém. Ale trápí mě pocit vlastní bezvýznamnosti, potřebuji někomu pomáhat, dělat něco, co někoho potěší. Ale jak mohu? Není-li mi ovšem 18, jsou mi všechny možnosti uzavřeny. Zkoušela jsem tuto potřebu nahradit sportem, výtvarnými pracemi i založením kroužku pro mladší studenty gymnázia, ale tu díru jsem nezaplnila. Je možné, že by to bylo způsobeno tím, že mi schází ona mateřská péče, nebo snad tím, že jsem přehnaně ambiciózní a přecitlivělá, jak tvrdí můj otec? Zkrátka se cítím sama, bezvýznamná, a ještě ke všemu bez možností. Je možné si nějak pomoci? Mohu nějakým způsobem potlačit ten tísnivý pocit, který mě neustále nutí přemýšlet o svých možnostech, o tom jak pomoci jistým lidem, někdy i plakat nad tím, že nemohu vůbec nic dělat? Popřípadě myšlenky, že nespíš nejsem dostatečně dobrá pro své rodiče, když je nezajímám? Vždy se snažím se zlepšovat a vyhovět požadavkům ostatních, ale už na to nemám sílu. Nemám sílu ani na vzdor. Zkrátka na nic. Díky tomu ztrácím i staré přátele, neboť jsem mnohdy velice protivná a chovám se zle. Kde načerpat novou sílu? Velice děkuji za případnou odpověď přestávám si vědět rady S pozdravem Lucie