Starší dotaz #2886

Dobrý den, je mi 24 let a jsem studentka. Ráda bych se vám svěřila se svým problémem, který trvá několik měsíců. S přítelem jsme spolu přes 4 roky a myslím,že máme opravdu hezký vztah. Ale prošli jsme si krizí, kdy se přítel zahleděl do jiné nebo spíš podle jeho slov nevěděl, zda by ještě neměl poznat něco jiného, než bude s někým celým život atd. Pro mě to byla dost rána, když mi to řekl. Ale za dva dny přišel, že s ní přerušil kontakt, omluvil se mi a poprosil, zda mu dám ještě šanci. Já jsem mu odpustila,ale i s ohledem na vlastní hrdost jsem se odstěhovala zpět na kolej. Pro mě to bylo dost těžké, měla jsem už u něj domov, cítila jsem se tam dobře a na koleji na mě padla úzkost a samota. A já udělala zásadní chybu, že jsem – abych i vyplnila čas – začala o všem "moc" přemýšlet a začala si na internetu číst všechny "chytré články" o partnerských krizích, diskuse jiných lidí a jejich problémy, jak poznat, že opravdu miluju a je to ten pravý na celý život atd. A dala jsem si do hlavy všechny možné poučky a začala kontrolovat, zda všechno takhle cítím a zda to náš vztah splňuje. A mám pocit, že jsem si partnerskou krizi vytvořila uměle v hlavě a přenesla jsem si tam všechny problémy, které mohou nastat, i když v reálu jsem je vůbec nezažila. Ale způsobilo to ve mně zmatek, nejistotu, strach. Mám pocit, že jsem si vsugerovala, že pořád musím v hlavě něco řešit, konrtoloval, chtěla tím sama sebe trestat a že mě to i trochu zvráceně začalo bavilo, protože jsem tím vyplňovala čas. Nebo například sedím na přednášce a přede mnou sedí kluk, kterého odvidění znám z ročníku, ale nikdy jsem se s ním nebavila, neznám ho blíže. A začnu zase vymýšlet, co když ho třeba miluju a ne svého přítele (vím,že to zní šíleně), a pak se mi to honí hlavou a vyvolává to ve mně ten samý pocit zmatku, nepříjemný pocit, že teda musím přítele opustit a "jít" za tímhle cizím klukem. Přitom, když jsem s přítelem, tak je mi moc dobře a jsem v pohodě. Nebo obecně když jsem ve společnosti, tak se chovám normálně. Ale o samotě mám pocit, že se zase musím přece vrátit ke svým myšlenkám. Vždycky si říkám,že s těma myšlenkama a přestavama musím přestat a žít normálně, protože mě to pak ochromí a štve mě , že mi to kazí život. bojím se toho a ztrácím pojem o tom, co je reálné a co vymyšlené a co teda mám žít. Ale nevím,jak to vymazat hned z hlavy, nechci abych si na to zvykla..Moji blízcí říkají, že já potřebuji být neustále vytížená, zaměstnaná (což jsem ted nebyla), jinak začnu vymýšlet blbosti.. děkuji za Vaši radu