Starší dotaz #3489

Dobrý den, myslím, že trpím obsedantně-kompulsivní poruchou-provádím různé rituály např. počítám čísla, prvně musím udělat to a potom až to atd. Svým způsobem jsem si na to zvykla a až tak mě to neomezuje. Vím, že je to kravina a hodně trapné, to co dělám, ale nemůžu si pomoci. Musím to udělat, protože když to neudělám, tak mě uvnitř něco šíleně tíží. Ale poslední dobou jsem začala mít vtíravé myšlenky a to mě trápí mnohem víc-vždy mě prostě napadne něco špatného aniž bych chtěla. A to mě moc trápí. Uleví se mi až když to řeknu svému příteli-odpoledne po práci. Do té doby si to pořád opakuji a uleví se mi až když mu to řeknu. On je pro mě největší oporou. Kolikrát si říkám, jak může se mnou být, když jsem takový magor. Zaslouží si někoho lepšího než jsem já. Ani jeden nevíme, proč mě to napadá, když nechci, aby mě to napadalo. Např. dnes mě napadlo, že může jeho syn chcípnout (nedávno se zjistilo, že má brouček možná poruchu autistického spektra). Já si o této poruše četla na netu a přitom mě takhle hrozná věc napadla. Nemyslela jsem to tak, malého miluji nadevše, beru ho jako vlastního. Vůbec nechápu proč mě takový myšlenky napadají. Nebo mě třeba napadlo, co kdybych se líbala s někým jiným než s přítelem? A odpovím si: nikdy! Prostě mě napadají věci, co nejsou pravda, co tak nemyslím a ani bych nikdy nic takového neudělala, ale hrozně mě to tíží. Přijde mi, že tím příteli ubližuju. Dnes jsem např. pomohla kolegovi v práci – zařídit pojištění a on odepsal: dík, máš u mě pusu a já si to pořád opakuju a dokud to neřeknu svému příteli, tak se mi neuleví. V práci mají chlapi takovýhle kecy a já mám pocit, že dělám něco špatně já. Proto musím o všem příteli říkat. Potřebuji mu o všem říkat, abych věděla, že jsem neudělala nic špatně, nic co by mu ublížilo. Když jsem chodila s bývalým, tak tomu jsem neměla takové potřeby o všem říkat, protože jsem ho tolik nemilovala. Proč mě pořád napadají špatné věci, které nechci, aby mě napadaly? Vždyť nic z toho není pravda: Přítele bych nikdy nepodvedla-miluji ho, o jeho synovi bych nikdy ve skutečnosti neřekla ať chcípne-také ho miluji. Vůbec nevím, proč mě tohle napadá. Hrozně mě to přes den ubíjí a uleví se mi vždy až odpoledne, až to řeknu příteli. Přítel je pro mě neskutečná podpora-ví, že to nemyslím vážně, věří mi. I mi říkal, abych mu to třeba poslala mailem nebo SMSkou, ať mě to netíží celý den, ale nechci ho zatěžovat ještě v práci, kterou má moc náročnou. To raději vydržím do odpoledne a vše mu řeknu. Ale musím mu říkat úplně všechno, co mě napadlo + všechno co se stalo v práci s kolegama-např. kdo mi co řekl atd. Chudák má ze mě hlavu jak pátrací balón, ale mě se tím uleví. Nemohla bych žít dál, aniž bych mu všechno neřekla.