Starší dotaz #3621

Dobrý den. Už dlouho mě trápi že si všechny hezké pocity musím dát sama. Jako že když potřebuju utěšit tak si v hlavě říkam milá slova a je mi líp, taky se sama rozesmívam, nebo se zabalím do deky jako objetí. Někdy se mi zdá že sem si v hlavě vytvořila dvě postavy co se navzájem baví, utěšují, mají rádi nebo se taky hádají. Vím že nejsou skutečné, to co si dávam je sice fajn ale nestačí mi to. Nechápu proč se nikdo reálny neobtěžuje být na mě milý. Začala sem se mít ráda jaká sem ale nikdo jiný mě rád nemá. Když třeba ve škole promluvím ke spolužačkám tak vidím že je otravuju, máma je sice fajn ale cítim to zní spíš jako povinnost než upřímnost a moc ji nezajíma jak se mám, sestra si furt něco najde proč mě okřiknout, přestěhovala sem se tak v novém městě kamarády nemám ale starý se už neozývají, sem sama. Nemám takové zájmy že bych šla do nejakého kroužku nebo spolku. Spíš se ráda jen bloumám po městě nebo lese a přemýšlim. Jako člověk cítim potřebu být milována jinou lidskou bytostí a teď na podzim se má samota a melancholie znásobují a mě je hrozně smutno a nevím co dělat.