Když děti vládnou č.2
„K nápravě věcí lidských se dospěje tím snáze, čím větší bude vzdělanost obyvatelstva (jedině vzděláním se mohou rozvíjet kvality člověka, jen tato cesta vede k branám moudrosti, pouze tak lze zdokonalit jednotlivce, národ, lidstvo) .“
Jan Ámos Komenský
“ Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoliv se tu koná, všech se týče.“
Jan Ámos Komenský
Když děti vládnou
aneb co se stane, když se rodič zmenší
Pokračování článku Když děti vládnou č.1
Příčiny zmenšení – aneb jak se rodič zmenšuje
To je z mého pohledu velmi zajímavý jev.
Rodič svého potomka postaví na místo bůžka a svůj život zcela podřídí svému dítěti, plní jeho potřeby skutečné i domnělé. Lidé, kteří se uchylují k převrácené hierarchii ve vztahu k dětem, sami často zažili v dětství autoritativní výchovu a mají k rodiči odcizený a často i nepřátelský vztah. Příčiny odcizení a nepřátelství mohou být různé. Dítě často ztrácí přirozenou úctu k rodiči např. když rodič opakovaně zneužívá svou moc, používá fyzickou sílu převahu vůči dítěti a to nejvíce v pubertě. Jindy dítě ztrácí úctu, protože si osvojuje svět virtuální, který je mimo dosah rodiče.
Dítě se často cítí kompetentní k tomu, aby rodiče odsoudilo a povýšilo se nad něj. Bývá to tehdy, když se dítě nechá vtáhnout do konfliktu mezi rodiči a straní pouze jednomu z nich, nebo když bere odchod rodiče z domácnosti jako zradu na sobě. Dítě se vymezuje i vůči nepřítomnému rodiči. Někteří potomci svého rodiče vnitřně odsoudí a povýší se nad něj, čímž svrhnou energii jangu/muže/otce.
Člověk, který nerespektuje zákony otců, autorit, setrvává vývojově stále v období pubertálního vzdoru. V takovém člověku i v dospělosti může být na vědomé i podvědomé úrovni zaklíněný pocit křivdy a vzteku vůči rodiči. A když se takový člověk stane rodičem, často vytváří pro své dítě svět bez hranic, čímž realizuje jinovou/ženskou/mateřskou energii. Dopřává svému dítěti to, o čem má pocit, že se mu nedostalo.
Zajímavé na tom pro mne je, že si vlastně vytváří opět vztah, ve kterém se silně někomu podřizuje a zříká se vlastní svobody. Ono to je přirozené, protože vzdor, odpor či nenávist vůči rodiči vztah neuvolňuje, a dítě tedy zůstává i v dospělosti díky tomu nesvobodné a ve svém jednání je ovlivněno tímto nevědomým odporem, aniž si to plně uvědomuje.
A tak si popusťme fantazii, a představme si, jaký cyklus se může startovat u dalších generací… nu škoda, že ten vývoj neuvidíme tak za 100 let.
Co se stane, když se dospělý zmenší
V rámci přirozeného vývoje se vyvíjí i vtah mezi rodičem/vychovatelem a dítětem. Velký zdravý rodič je v útlém věku zdrojem bezpečí, v pozdějším věku je člověkem, který ho učí rozumět světu, vztahům a postupně ho uvádí do velkého světa tak, jak odpovídá věku. Když hierarchii setřeme nebo ji přímo převrátíme, dítě o toto připravíme. Věřte, že dítě instinktivně hierarchii vnímá, ale pokud ji rodič svým jednáním porušuje, dítě je zmatené a dezorientované.
Malé dítě vnímá jako přirozené, že je o něj postaráno, a neumí pohlížet na okolní svět a na jiné lidi jako na omezení svého prostoru. Proto přirozeně naši předci učily děti pozdravit, poděkovat, počkat, když mluví dospělí. Nejprve se jídlo servírovalo nejstarším členům rodu, pak hospodáři a následně dalším členům. Tím učili své děti tomu, že jsou součástí společenství a chování má svá pravidla, a tak se bezprostředně dozvěděly, komu patří úcta za přínos a byl zachován řád věcí dospělých i světa dětí.
Když je dítěti od batolícího věku připisována osobnost jako dospělému a jsou mu poskytována stejná práva a svobody, jsou tím popírány zákonitosti vývoje psychiky. Dítěti je tak odepřeno přirozené právo na orientaci a oporu blízkých osob. Postupně v něm může narůst pocit omnipotence a nerealistické očekávání od lidí.
Samostatnost nemá nic společného se svévolným rozhodováním. Takže paradoxně se může stát, že přestože rodiče ze svého dítěte udělají středobod svého života, z dětí vyrostou osobnosti obtížně se včleňující do dospělé společnosti, s potížemi v rozvíjení partnerských a jiných vztahů, což v konečném důsledku ohrožuje celou společnost.
Nezapomeňme zmínit, že partnerství rodiče, který se zmenšil a je upoutaný k dítěti, není plnohodnotné, protože není vyrovnaným partnerem. Jde o vysoké riziko tvorby dysfunkčnosti a pravděpodobnosti rozpadu vztahu. A tak dítě ani neuvidí harmonický partnerský vztah muže a ženy.
Závěrem
Věřím, že se shodneme, že cílem rodiče je dovést děti do samostatnosti tak, aby dokázaly udržovat vztahy s jinými lidmi, aby mohly úspěšně pracovat, případně správně posuzovat a příslušně kontrolovat/proměňovat vlastní pocity.
K tomu, aby to člověk dokázal, potřebuje především dvě složky psychiky. Jsou to za prvé psychické funkce zahrnující odolnost vůči frustraci, lásku k sobě i k druhým, postoj k práci… Za druhé je k tomu zapotřebí představa o světě, včt. o tom, jak společenství funguje a jak vnímá a interpretuje postavení v něm.
Proto přeji všem dětem milující a zdravě jisté rodiče, učitele, kteří budou mít chuť a zájem s dětmi si hrát a také je učit poznávat svět. A naší generaci přeji, aby dožila ve zdravé úctě od mladých a abychom s důchodovým věkem nebyli odesláni do sběrných táborů.
Základní doporučená literatura: Eric Fromm: Umění milovat; Bert Hellinger: Skrytá symetrie lásky; Michael Winterhoff: Proč se z našich dětí stávají tyrani aneb Ztracené dětství
Celý článek jsem poskytla časopisu Nový Fénix 3/2017
A že v tom nejsem sama, píše i dánský psycholog zde.
Zároveň v tomto tématu mohu doporučit knihu od Německého psychologa Proč se z našich dětí stávají tyrani aneb Ztracené dětství. Autor žil v západní části Německa, a je užitečné vidět, že společnost procházela obdobnými procesy na obou stranách opony a prožívá obdobné psychosociální procesy. Autor velmi čtivě a zároveň odborně popisuje zákonitosti rodičovství, psychického vývoje. Knihu mohu doporučit, každému, kdo se zajímá o výchovu, rodičovství.
ROZCESTNÍK na všechny články zde.
