Když se bojíme stromů: Společenský strach, fašistická logika a psychóza doby
Stromy, kdysi symbol života a přírody, se dnes stávají objektem strachu. Mnozí je považují za potenciální hrozbu – „mohou spadnout a ohrozit majetek, lidi nebo elektrické vedení.“ Tento strach je však často iracionální, neboť skutečná pravděpodobnost neštěstí je extrémně nízká. Jak je možné, že se z přírodního prvku stává něco, co v nás vzbuzuje obavy? Tento trend není nový. Podobně jako v minulosti fašistické ideologie hledaly „nepřítele“ v určitých skupinách lidí, i dnes se na základě strachu z neznámého objevuje tendence k odstranění všeho, co může být považováno za potenciálně nebezpečné.
Fašistická pamĕť: Analogická struktura
Tato logika není nová. Ve 30. letech 20. století se v německé společnosti začaly objevovat obdobné vzorce. „židé jsou hrozbou. Zatím ne pro všechny, ale mohli by být. Co kdyby podkopávali národ?“ Opět: preventivní eliminace. Ne podle činu, ale podle hypotetického nebezpečí. Racionalizace strachu, který není věcí rozumu, ale emocí. A z emocí dělání norem.
V obou případech se z jednotlivců či stromů stávají „typy“. Strom není jedinečný organismus, ale možná hrozba. Člověk není osoba, ale příslušník skupiny.
Podobností bychom našli více, třeba také touhu po čistotě. V tuto chvíli pozorujeme, jak se odstraňují keře, protože je to bordel, jak se prořezávají větve, protože jich má strom moc, jak se seká trávník na 2 cm, aby byl tip top. Čistota rasy, to taky bylo krédo vraždícího režimu.
Fašismus nevzniká jen z nenávisti. Vzniká ze strachu, který se zbožně racionalizuje a uzákonní. Fašismus nezačíná nenávistí, ale tím, že přestaneme vnímat živé jako živé.
Náš příběh s borovicí
Když jsme v r.2021 řešili se sousedkou, původně pedagožkou, její strach z borovice, která od jejich domu stojí skoro 30 metrů, myslela jsem si, že je to ojedinělý případ. Její slova: „Bojím se ji. A moje vnoučata kvůli ní, ke mně nechtějí jezdit, protože se jí bojí, tak ji ještě pořádně zkraťte, jak vám píše můj právník.“ Tehdy jsem si myslela, že je to scénka do české crazy komedie. Tehdy jsem to pojmenovala Fobií. V současné době se tato fobie proměnila v kolektivní psychózu:
Psychóza společnosti: Předávaný strach
Zde už vstupujeme do psychologické roviny. Strach z padání stromů čistě teoreticky existoval vždy. Ale dnes se z něho stává fobie. Příčinou není osobní zkušenost, ale přejatý příběh. Někdo slyšel, že „strom spadl a zabil…“. A tato zpráva se jako mem šíří. Lidé začnou jednat, jako by to bylo pravidlo. Vzniká kolektivní fobie.
Je-li fobie jen přehnaný strach, psychóza je odtržení od reality. Ve společenském měřítku to vypadá takto: už se nebojíme konkrétního stromu, ale stromů obecně. Nepřemýšlíme, posuzujeme podle typu. Děláme předpisy. A když strom přece jen nespadne, je to díky naší opatrnosti. Zacyklená logika psychické poruchy.
Příběh těchto stromů
Tento obrázek je již minulostí. Paní, blondýnečka, co se prezentuje na fotkách z přírody, na
fb napsala: „Nedokážete si představit, když foukalo, co jsme zažívali, spali jsme se synem na druhé straně domu. Deset let mi trvalo, než šly dolů ..Ti co nebydlí v bezprostřední blízkosti takových kolosů, neví o čem je řeč.“
Jistě užívá kapičky či jiné preparáty z přírody tato biožena. Možná se jejímu strachu nelze divit, protože třeba ji otec nechránil a tak si pro svého syna vybrala muže, který ji nechrání, protože s ní není a tak se cítí se ohrožená. Stromy za to však nemohou.
A položme si otázku, jak za těch deset let ublížily? Kolik stínu přinesly? Kolika ptákům poskytly prostor pro hnízdění, odpočinek a zpěv? Kolik kyslíku vyprodukovaly?
A je to jediná fašistická logika v této době?
Zapsáno léta páně 2025 – Bůh emigroval
