Vleklá manželská krize a nový vztah

Dobrý den, v manželství jsem 13 let,  z toho 10 let v podstatě bez jakékoli intimity (sex, doteky, hlubší  emoční sdílení). Krize je dlouhodobá a po pár pokusech o řešení jsem to kdysi už vzdal. Máme dceru, kvůli které jsem chtěl vztah dlouhodobě udržet, aby dcera vyrůstala v úplné rodině. K dceři mám velmi silný vztah. Před nějakou dobou jsem ale potkal jinou ženu (rozvedená, s dětmi, o pár let mladší) a stalo se pro mě zcela nečekaně, zamilovali jsme se do sebe. Řekl bych, že dost hluboce. Nevěřil jsem, že ještě někdy zažiju milostné city a navíc takto intenzivní a hluboké, totální duševní spřízněnost. Začal jsem dokonce uvažovat, že odejdu z manželství, ale nevím, zda najdu v sobě sílu. Cítím povinnost, závazky, nechci přijít o dceru, přitom ale nevím, co ke mně má manželka cítí.  Děsím se však i pomyšlení, že ztratím milenku, která ze mě tak trochu udělala jiného člověka, povzbuzuje mě, než jsem ji poznal, připadal jsem si jako looser, kterého nikdo nemůže milovat, měl jsem dva dlouhé vztahy, ale ani jeden nevydržel, chyba je možná ve mně…ale ona mi věří, uklidňuje mě a miluje, je to balzám na mou duši. Milenka mě přesvědčila, ať neodkládám rozhovor s manželkou o stavu našeho manželství, který by stejně musel jednou nastat. Manželka mi potvrdila, že je v manželství nešťastná. Jenže nás spojuje dcera, rozestavěná nemovitost, hypotéka, širší rodina nic netuší, naši rodiče i sourozenci si myslí, že žijeme v harmonii, vše je navenek jakoby ok. Bojím se, že nebudu mít sílu zbourat si život, ublížit dceři rozchodem, ale nevím, zda je pro dceru vlastně dobře vyrůstat s rodiči, kteří se sice už nehádají a provozně a navenek fungují, ale ani letmo se sebe nedotknou, nepolíbí se…Dcera je na prahu puberty…složité období… Bojím se zároveň i toho, že své milence způsobím bolest a že ji navždy ztratím. Ale co když mi nevyjde ani vztah s milenkou? Manželka mi tvrdí, že chyba je ve mně. Jsem silně introvertní a prý není lehké se mnou žít. Přitom sama na mé snahy řešit situaci odpovídá mlčením, neulehčuje mi to, asi podle ní za vše mohu já. Nevím, co bude, zda zachraňovat naše podivné manželství, nechci nikomu ublížit a trpím výčitkami. Kdyby manželka sama navrhla rozvod, asi by to pro mě bylo nejjednodušší, ale to asi neudělá. Ale kdoví, jestli nakonec ona nečeká tohle ode mne. Když jsem s milenkou, čas plyne lehce, rychle a přirozeně  a nemám problém s ní mluvit úplně o všem, řekl jsem jí věci, které nikdo jiný neví. Připadám si s ní jako jiný člověk v jiném světě. I když po milence toužím jako po partnerce, mám strach, zda se vše ale v budoucnu taky nějak třeba nepokazí. Vlastně se tak trochu nepřestávám divit, že tak úžasná a nevšední žena jako ona se do mě zamilovala. S její krásou a laskavostí by mohla mít mnohem lepšího muže. Cítím, že mě miluje, věnuje našemu vztahu tolik, ale co když mě taky opustí? Přijdu o manželku, dceru i milenku. Co mám udělat, jak mluvit s manželkou konstruktivně? Má smysl zachraňovat náš vztah kvůli dceři a závazkům, nebo mám riskovat a pustit se do dalšího vážného vztahu s milenkou? (Milenka mi řekla, že by o vážný vztah se mnou stála. Ale věčně na mě čekat určitě nebude). Navíc nevím, co by se mnou udělal rozvod…jak bych žil ..nevím ani, jestli mám sílu žít s milenkou a jejími dětmi..nevím, zda by o tohle stála, ale té se alespoň mohu zeptat a odpoví mi….