Souboj argumentů je často cesta do pekla
Žijeme v době, kdy má skoro každý názor. A nejen názor. Má k němu odkaz, graf, podcast, odborníka, citát, osobní zkušenost, případně kamaráda, který „to přesně zažil“. Vypadá to, že jsme nikdy nebyli lépe vybaveni k tomu, abychom si porozuměli. Jenže zvláštní věc: často si rozumíme čím dál méně.
- Protože se z dialogu stává zápas.
V tu chvíli už nejde o porozumění, ale o vítězství. Člověk neposlouchá, aby pochopil, ale aby našel slabinu. - Protože silnější argumentátor nemusí mít pravdu.
Může být pohotovější, vzdělanější, racionálně zdatnější, jazykově obratnější nebo lépe připravený. To ale neznamená, že zachytil celou skutečnost. - Protože racionální argument může popisovat jen jednu vrstvu reality.
Může být logický, přesný a přesvědčivý — a přesto opomíjet citovou, vztahovou, tělesnou, morální, historickou nebo existenciální vrstvu situace. - Protože pocit, cit a intuice jsou také forma poznání.
Nejsou „méněcenné“ jen proto, že nejdou hned doložit grafem nebo citací. Často ukazují na něco, co ještě neumíme přesně pojmenovat, ale co je reálně přítomné. Tady bych chtěla podotknout, že intuice a cit pro přirozenost není to samé, jako emoce – a to často převzatá – pochopení tohoto vyžaduje širší psychologické vnímání. - Protože dnešní svět přeceňuje racionalitu a podceňuje přirozenost.
Za „argument“ se často považuje hlavně to, co zní logicky, odborně nebo měřitelně. Jenže člověk není jen rozumový stroj. Žije také tělem, city, zkušeností, vztahem, svědomím a smyslem. - Protože citově pravdivý člověk může v argumentačním souboji vypadat jako slabší.
Může cítit, že něco není v pořádku, ale neumí to hned obhájit. Může mluvit neobratně, pomaleji, zranitelněji. Přesto může vnímat podstatnou část reality. - Protože dobře vystavěný argument může být jen dobře organizovaná obrana.
Někdy člověk neargumentuje proto, aby hledal pravdu, ale aby se nemusel dotknout bolesti, viny, odpovědnosti, studu nebo nejistoty. - Protože v partnerských vztazích argument často přebije vztahovou pravdu.
Jeden „dokáže“, že objektivně nic neudělal špatně, zatímco druhý zůstane s pocitem osamění, přehlédnutí nebo zranění. Debata je vyhraná, blízkost prohraná. Mmj. lidé neznají některé psychologické, vztahové principy a vydávají své úsudky za obecnou pravdu. - Protože ve společenských tématech lidé často hájí různé hodnoty, ne jen různá fakta.
Jeden mluví z hodnoty svobody, druhý z hodnoty bezpečí. Jeden z řádu, druhý ze soucitu. Jeden z ekonomiky, druhý z lidské důstojnosti. Když to zredukujeme jen na „kdo má lepší argument“, ochudíme realitu. Jeden vychází ze světa boje, soutěže a přežití silnějšího, druhý ze světa spolupráce, vztahu a vývoje. Pak se nehádají jen o argumenty, ale o samotný základ, ze kterého realitu vykládají. A často to ani nevědí. O rozdělené společnosti z nadhledu v tomto článku Každý tábor má svého génia i svého blbce. - Protože i věda zná různé závěry, interpretace a vývoj poznání.
Ani odborný argument není vždy konečná pravda. Vědci mohou dojít k různým závěrům podle dat, metod, otázek a výkladových rámců. Tím spíš je nebezpečné tvářit se v běžném životě, že jeden argument vše definitivně uzavírá. - Protože argument bez pokory se snadno stane mocenským nástrojem.
Neříká už: „Pojďme hledat.“ Říká: „Já vím, ty mlč.“ A to je začátek násilí v komunikaci — někdy jemného, někdy velmi tvrdého. - Protože člověk může vyhrát debatu a ztratit člověka.
V rodině, v partnerství, v přátelství i ve společnosti. Formálně má pravdu, ale po rozhovoru zůstane odstup, ponížení, hořkost nebo ticho. - Protože skutečnost je vrstevnatá a různé vrstvy reality mají různé zákonitosti.
Pravda často neleží jen v jednom argumentu, ale v napětí mezi faktem, citem, zkušeností, kontextem, hodnotou a následkem. Podobně jako newtonovská a relativistická fyzika pracují s jiným rámcem, i to, co je logické v jedné vrstvě, může být v jiné neúplné nebo zavádějící. Někdo uvažuje mechanicky: příčina–následek, výhra–prohra. Jiný vnímá i kontext, vztah, čas, citovou, etickou a vývojovou rovinu. - Protože tam, kde má jeden člověk potřebu druhého přeargumentovat, často chybí ochota se setkat.
A bez setkání se z komunikace stává jen výměna munice.
Souboj argumentů je cesta do pekla tehdy, když za pravdu považujeme jen to, co lze racionálně obhájit, a přestaneme vnímat cit, zkušenost, tělo, vztah a svědomí jako plnohodnotné zdroje poznání.
článeček jsem vzala bodově, orientačně – bylo by to klidně na bakalářku, ale kdo teď rád čte něco delšího, že ;-) ? Pro zájmce mohu dále ke studiu doporučit např.
1. Jürgen Habermas – komunikace nemá být boj, ale hledání porozumění
Hodí se jako hlavní teoretická opora k větě, že souboj argumentů se může změnit v mocenské prosazování. U Habermase je důležitý rozdíl mezi komunikativním jednáním, které míří k porozumění, a strategickým jednáním, které míří k ovlivnění nebo převaze. (plato.stanford.edu)
Literatura: The Theory of Communicative Action / česky Teorie komunikativního jednání.
2. Antonio Damasio – emoce nejsou protiklad rozumu, ale jeho součást
Tohle bych určitě nechala. Damasio se výborně hodí k tvé tezi, že cit, pocit a tělesná reakce nejsou méněcenné „neargumenty“. Jeho práce ukazuje závislost myšlení a rozhodování na emocích a tělesných signálech. (philpapers.org)
Literatura: Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek / Descartes’ Error.
3. Daniel Kahneman – rychlé intuitivní a pomalé analytické myšlení
Ten se hodí jako srozumitelný most pro čtenáře: člověk neuvažuje jen jedním způsobem. Máme rychlé intuitivní zpracování a pomalejší analytické uvažování. Pro tvůj článek je důležité, že „racionální argumentace“ není jediný režim poznávání reality. (Wikipedia)
Literatura: Myšlení, rychlé a pomalé / Thinking, Fast and Slow.
4. Paul Watzlawick – každé sdělení má obsahovou i vztahovou rovinu
Tohle bych přidala, pokud článek bude víc o partnerské komunikaci. Je velmi praktický: i když se lidé hádají „o fakta“, ve skutečnosti se často odehrává i rovina vztahu, moci, uznání, bezpečí nebo zranění. (Mind and Media)
Literatura: Pragmatika lidské komunikace / Pragmatics of Human Communication.
