Čekání na prsten: Proč dnešní muži váhají se svatbou a dětmi?

Co se děje uvnitř mladého muže, který „není připraven“?

Ve své praxi často slýchám, že partner mladé ženy se necítí na založení rodiny či svatbu, váhá. ‘Ještě není čas. Nemám nic. Nejsme připravení.’ Příběhy mohou být různé, ale mají společného jmenovatele – nejistého muže ve tvoření partnerského života. Co se skrývá za tímto zdrženlivým ‘ještě ne’? A proč je to dnes tak časté?“

Inspiroval mne příběh klientky Kateřiny (25let), žije sedm let ve  vztahu s mužem, pět let s ním sdílí domácnost. V současnosti žijí v samostatném bytě  v domě jeho rodičů – mají tak své soukromí. Její partner je o dva roky starší, pracuje jako technik a vydělává kolem čtyřiceti tisíc měsíčně. Jeho rodiče jsou spolu, vztahy v rodině jsou zdvořilé, ale vnímá je  spíš jako technické/povrchní – city a osobní témata se neprobírají.

Ona cítí, že by vztah ráda posunula dál – ne z nudy, ale z vnitřního pocitu připravenosti. Touží po obyčejném, klidném životě – svatbě, dítěti, sdílené budoucnosti. Nemá přehnaná očekávání. Nečeká luxusní bydlení ani dovolené v tropech, jen bezpečný domov. Partnera vnímá jako spolehlivého, i když některé věci ji v hloubi srdce zraňují – třeba to, že spolu usínají jen párkrát do týdne, protože zbytek večerů tráví on sám s kamarády u počítačových her.

Zkoušela jemně naznačit – třeba že viděla krásný snubní prsten. Jen tak. Nic netlačila. Jenže z jeho strany žádná reakce. Když téma svatby nebo dětí někdy lehce otevře, odrazí se od něj jako míček od zdi. On má pocit, že na to „ještě není čas“. Prý nemá nic. Nemá hypotéku, vlastní dům, dostatečné jistoty.

A ona nechápe – vždyť mají kde bydlet, mají práci, mají vztah. Nechce čekat na ideální podmínky, které třeba nikdy nepřijdou. Touží jen po obyčejné blízkosti, po životě, který se sdílí – ne přežívá.

Podobné příběhy slýchám často. A tak se ptám: Proč se dnes tolik mladých mužů zdráhá udělat další krok? Proč váhají se svatbou, s otcovstvím, s představou společné budoucnosti – přestože mají po svém boku ženu, která je miluje a netouží po ničem velkolepém?

Odpověď není jednoduchá. Ale skrývá se v psychologii, ve společnosti i v tichých obavách, které muži často neumí – nebo nemohou – vyslovit.

Milí pánové, jestli toto čtete, tak bych vám ráda řekla – vnímejte život tady a teď – nikdy už nebudete mladší. A je otázka, jestli až budete mít vše co potřebujete, budete mít vedle sebe milující ženu a zdravé spermie… a jestli vůbec někdy budete mít vše, o čem se domníváte, že byste měli mít pro založení rodiny.

Prozkoumejte i další body článku a podrobte sami sebe analýze, co na vás sedí více a co méně – stačí být poctiví k sobě.

Co se děje uvnitř mladého muže, který „není připraven“?

Na první pohled to vypadá jednoduše: on prostě nechce. Ale ve skutečnosti se za zdrženlivostí mnoha mladých mužů skrývá složitější směs pocitů, strachů  a možná i společenských očekávání, které si často ani sami neuvědomují – nebo je neumí pojmenovat.

1. „Ještě nic nemám. Nic jsem nedokázal.“ – obraz muže jako živitele a obraz rodiny

Tak nějak se předpokládá, že muž má zajistit podmínky pro „hnízdění“, tzn. dům, byt. Aby toho nebylo málo, nějak společnost tlačí představu o vlastním bydlení, za které naprosto zcestně považuje bydlení v bytě zatíženém hypotékou na dalších 30let.  Zároveň se muži snad rodí s genem „dobýt“ svět, tj. udělat kariéru, vybetonovat parky, postavit Autosalony  nebo alespoň mít tu hypotéku. Nějak mají pocit, že teprve až „něco dokážou“, budou mít právo založit rodinu. Dům, hypotéka, jistota, dostatečný plat.

Cítí velkou tíhu a zodpovědnost, která je pro ně takřka k neunesení, proto kličkují. Mají pocit, že rodinou pro ně končí život, že to budou už jen starosti a žádné radosti.

Jeho partnerka mezitím vidí stabilitu, vztah, možnost společného budování. Rodinu vidí jako radost, v dívce často přetrvává romantická představa o rodinném životě. Muž/chlapec však vnímá nedostatek, to, co ještě není a nevidí, jak by to mohlo jít za současných okolností. Staví si nedosažitelné laťky, odkládá život …. AŽ …

2. Strach ze ztráty svobody

Představa rodiny a závazku bývá často nevědomě spojována se ztrátou volnosti. Už žádné večery u her, žádné spontánní akce s kamarády, žádné „jenom já“. A i když muž žije v relativně stabilním vztahu, v němž se některých věcí stejně už vzdal, pouhá symbolika svatby nebo dítěte v něm může vyvolat vnitřní paniku.

Pro některé muže je dostačující dost příjemný život.  Ráno do práce, odpoledne si zacvičit, večer si dát pivo s kamarády nebo se ponořit do online světa a podle možností cestovat.  Prádlo se většinou vypere samo – případně maminka pomůže. Jídlo je v lednici, starosti minimální. Když je partnerka trpělivá, tolerantní a zvládne domácnost i vztah „na půl plynu“, proč něco měnit? Proč do toho vnášet závazky, které by mohly všechno narušit? Z pohledu tohoto muže nejde o neochotu mít rodinu, ale o obavu, že by přišel o všechno, co má rád – včetně pohodlí, rituálů a volného času. Nevidí, že ve skutečnosti přichází o blízkost, důvěru a růst. Ale to se většinou ukáže až ve chvíli, kdy je pozdě.

3. Nezralé vzory z původní rodiny

Muži, kteří vyrůstali v rodině, kde se city nepojmenovávaly, o vztazích se nemluvilo a otec buď chyběl, nebo byl emocionálně vzdálený, často nemají po kom odkoukat „jak se to dělá“. Jak vypadá partnerský dialog, jak se překonává krize, jak se projevuje závazek? A tak místo toho, aby šli kupředu, zůstávají stát – protože nevidí cestu.

4. Tichý tlak dnešní doby

Mladí muži jsou často podvědomě tlačeni do dvou paradoxních směrů: na jedné straně mají být výkonní, zodpovědní a úspěšní. Na druhé straně svobodní, nezávislí a  lehce nespoutatelní. Ve výsledku často nedokážou najít odvahu ani pro jedno – a raději zůstávají ve známém mezičase, kde se nemusí rozhodovat.

5. Společenské a kulturní pozadí

Za zdráháním mnoha mladých mužů dnes stojí i hlubší společenské proměny. Role muže se v posledních desetiletích výrazně změnila – jenže přechody, které by tuto proměnu provázely, chybí. Dříve tu byla vojna, svatba, první dítě – symbolické prahy, které muži pomáhaly vstoupit do dospělosti. Dnes si má cestu najít sám. V prostředí, které ho zároveň tlačí k individualismu, výkonnosti a obrazu „neomylného muže“ a zároveň poskytuje dost drsné sankce za selhání – tím mám na mysli finanční podmínky pro OSVČ. Do toho vstupuje celková ekonomická nejistota, drahé bydlení, tlaky na úspěch a často i chybějící vzory. Mnozí vyrůstali v domácnostech, kde otec nebyl přítomný – buď fyzicky, nebo emočně. Neviděli rozhodnost, blízkost ani partnerskou zralost. A bez modelu je těžké něco tvořit – zvlášť, když se má budovat nový svět ve chvíli, kdy ten starý ještě neskončil.

Jak z toho ven – a kudy dál? Terapeutický pohled

V takové situaci je snadné sklouznout do výčitek, pasivity nebo zoufalého tlaku. Ale právě tyto strategie vztahu nejčastěji ubližují. Místo posunu vpřed přichází odcizení, vnitřní uzavření – nebo rozchod. Co tedy pomáhá?

1. Pojmenovat, co se děje – bez obviňování

Klíčovým krokem je dát tomu, co se děje, slova. Ne jako výčitku, ale jako pozvání k upřímnosti. Říct partnerovi, co si přeji, co potřebuji, co mi schází – a současně se ptát, co on cítí, čeho se bojí, co ho brzdí. V bezpečné atmosféře může i muž začít formulovat pocity, které dřív potlačoval. Mnoho vztahů se pohne už jen tím, že se konečně mluví otevřeně.

2. Vědomě vystoupit z pasivního čekání

Mnohé ženy čekají, že muž „dospěje“, „změní se“, „probere“. Ale čekání bez hranic často vede k hořkosti. Je v pořádku dát vztahu čas – ale také je v pořádku stanovit si vnitřní hranici. Například: „Chci tento vztah budovat dál, ale pokud se do roka nic nezmění, půjdu dál.“ Takové rozhodnutí nemusí být ultimátem – ale znamená převzetí zodpovědnosti za vlastní život.

3. Podívat se dovnitř – i sama na sebe

Terapeuticky bývá velmi cenné, když žena v této fázi obrátí pozornost i k sobě. Proč zůstávám ve vztahu, kde se nenaplňují mé hlubší potřeby? Co mě drží? Čeho se bojím? Co mi připomíná ten známý vzorec, kdy „já dávám“ a druhý „čeká“? Vlastní vnitřní práce často uvolní sílu k tomu, aby se vztah posunul – anebo aby se žena dokázala rozejít bez pocitu viny.

4. Rovnováha potřeb, očekávání a energie ve vztahu

V rámci párového poradenství je užitečné zmapovat, jak jsou ve vztahu naplňovány základní potřeby obou partnerů – bezpečí, blízkost, uznání, prostor, smysluplnost. Zároveň se díváme na to, jaká očekávání si partneři do vztahu vnášejí, odkud tato očekávání pocházejí a zda jsou sdílená nebo nevědomě promítaná. Důležitou součástí je i bilance energie – tedy kdo do vztahu co vkládá, jak často, v jaké podobě a s jakou odezvou. Nejde o mechanické srovnání, ale o vnímání vzájemnosti. Pokud jeden partner vztah táhne a druhý ho pouze přijímá, dochází k nerovnováze, která časem vede k frustraci, únavě nebo vnitřní rezignaci.

Pro muže, kteří se v tom poznávají – odvaha následovat srdce a žít

Pokud se v tomto textu poznáváte, víte, že život není černobílý. Možná máte pocit, že je to všechno moc těžké, neznámé, a trochu děsivé. Možná si říkáte: „Nejsem ještě připravený, musím mít víc, musím být silnější, musím mít všechno pod kontrolou. Třeba na mne čeká něco lepšího.“  To si totiž tak rozum rozumuje a odkládá život.

Ale vnitřní klid a skutečná síla přicházejí, když se zastavíte a nasloucháte něčemu hlubšímu než jen myšlenkám. Poslouchejte své srdce. Co vám říká? Kolik lásky a kolik strachu v něm je? K lásce a životu patří odvaha –  otevřít se tomu, co cítíte, a jít poctivě cestou, která vás vede k něčemu většímu – učte se důvěřovat vlastní síle – a nebojte se říci o podporu terapeutovi nebo mužským kruhům.

Představ si, že ti říká tvůj pradávný předek:

„Synu, toto není chvíle, kdy musíš mít vše jisté a pod kontrolou. To by tě jen uzavřelo. Toto je chvíle odvahy – odvahy postavit se životu čelem. Nejde o dokonalost, ale o poctivost vůči sobě. Podívej se do svého srdce a přiznej si, co cítíš. Pokud vedle tebe stojí žena, která je připravena kráčet dál, neskrývej se. Udělej krok. Ne proto, že znáš všechny odpovědi, ale proto, že tě volá láska, a ta si zaslouží být následována.“

Držím vám palce na cestě k opravdovosti života.

Pro ženy, které se v tom poznávají – dejte si čas, ale i jasné hranice

Pokud se v tomto příběhu poznáváte, víte, jak těžké je být trpělivá, když srdce touží po změně, ale váš partner je stále na cestě, kterou nevidíte tak jasně. Je přirozené, že toužíte po více – po vztahu, který je hlubší, po budoucnosti, která zahrnuje rodinu. Ale vězte, že i vy máte právo vědět, co chcete, a co pro vás skutečně znamená láska.

Možná právě teď stojíte před rozhodnutím: čekat, nebo se posunout vpřed.

Představ si, že ti říká tvoje pradávná předkyně

„Dcero, buď v lásce opravdová. V lásce k sobě, k životu, k tomu, co je ti svaté. Měj úctu ke svému ženství – nenech se zatlačit do role, která tě vyčerpává. Neber na sebe tíhu, která ti nenáleží. Nevyživuj muže, který ti nevrací. To není láska, to je ztráta. Je lepší naučit se žít sama, než ztrácet sama sebe. Vnímej, kudy teče život – a kráčej tam, kde proudí i v tobě. I to je cesta. Cesta ženy, která mužům ukazuje, kde se rodí skutečná síla. Možná právě tvá opravdovost otevře jeho srdce a stane se pozváním k jeho vlastnímu růstu s tebou či bez tebe.“

Závěr pro muže i ženy

Zdravý vztah však nikdy nevzniká z tlaku ani z útěku. Roste tam, kde je odvaha mluvit, odvaha slyšet, odvaha nezůstat ve strachu.

A několik otázeček pro vás, pro sebereflexi:

• Co pro mě znamená dospělost?
• Jaký vztah mám k partnerství, otcovství / mateřství?
• Kdy cítím strach ze závazku – a co za tím může být?