Žárlivost aneb bolest a strach zraněného srdce.

Rozhovor pro časopis Phoenix.

Jaký je rozdíl mezi láskou a žárlivostí?
Jako mezi svobodou a otroctvím.
Jako mezi důverou a důvěrou.
Jako mezi zdravím a nemocí.

Rozhovor, který vznikl pro časopis Phoenix v r.2014.

Žárlivost a láska
aneb žárlivost jako neuzdravený strach duše

Patříte k těm, kteří si myslíte, že kdo nežárlí nemiluje nebo k těm, kteří říkají, že žárlivost k lásce nepatří, protože láska je přející a všeobjímající? O jaké lásce je vlastně partnerský vztah? A nebo je láska jen jedna a jsou pouze různé typy citových vztahů? 

V nalezení odpovědi by nám mohla pomoci ještě jedna důležitá otázka a tou je:

Je stejná láska, kterou si přejeme a stejná, kterou jsme schopni partnerovi dát?
Podle mých zkušeností si všichni přejeme být milováni tací, jací jsme, nepřejeme si být omezováni v tom, co cítíme, co si přejeme konat, přejeme si, abychom byli pochopeni v tom, co činíme, protože to konáme jak nejlépe dovedeme a mrzí nás, když se tím partner cítí ohrožen, protože to si skutečně nepřejeme. Když člověk žárlí, přeje si, aby partner tu byl jen a výhradně pro něho, nejraději by měl pod kontrolou nejen jeho chování, ale i jeho myšlení a cítění, má strach, že přijde o jeho exkluzivní náklonnost a má pocit, že je to pro něj silně ohrožující.

Je to velmi časté. Ale někdy je žárlivecký postoj podpořen přesvědčením, že druhého máme právo vlastnit. Další příčinou je neschopnost rozlišit patologický symbiotický vztah od zralého partnerství. Strach brání lásce. Žárlivost je tedy barometrem, jak velké rezervy máme v lásce a důvěře k sobě, k druhému a dalším lidem v našem životě.

Symbiotický vztah zažívá dítě v lůně matky, touha po jeho obnovení může tedy souviset se žárlivostí? Nebo jak můžeme popsat zdroje strachu související s žárlivostí?

V lůně matky prožívá dítě symbiotický vztah na úrovni fyzické i emoční. Přirozený vývoj těla dává impulz k fyzické samostatnosti, emoční a sociální osamostatnění člověka teprve čeká. Strach, že budeme opuštěni patří do dětského věku, kdy dítě ví, že bez exkluzivní péče nepřežije. Dítě touží vplout do lidské společnosti naplněno bezpodmínečnou láskou, přijetím od mámy a táty, aby tím bylo potvrzeno v láskyplném vztahu k sobě. Představy a potřeby dítěte se obvykle nepotkávají s realitou a tak vzniká prostor pro vlastní aktivitu v psychickém vývoji. Vejít do plné dospělosti je náročný proces a ne mnoho lidí ho uskuteční. Dospělost je vzít plně zodpovědnost za naplnění svých potřeb na sebe a to včetně potřeb citových. Dospělý člověk se cítí celistvý ze své podstaty. Pokud tento proces neproběhne zcela, zůstává v člověku pocit, že za jeho pocit spokojenosti je zodpovědný někdo jiný. Žárlivec jednoznačně považuje partnera za příčinu svého utrpení.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, žárlivost je projevem nedospělé psychiky. V čem všem  je obvykle psychika žárlivce shodná s psychikou dítěte?

Ano. Partner žárlivec je na partnerovi psychicky závislý jako dítě na rodiči v ranném dětství cca do 3let. Psychika žárlivce vykazuje rysy shodné s dětskou psychikou:

• dítě si emočním projevem (pláčem, vztekem, zlobením se) vynucuje pozornost a  uspokojení svých potřeb
• dítě zaměňuje fantazii a skutečnost
• dítě chce více lásky , nežli je schopno poskytnout
• dítě neumí žít s nejistotou – vytvoří si imaginární svět, magické myšlení
• nemá dotvořený vztah k sobě

Setkala jsem se s lidmi, kteří popisovali, že v předešlých vztazích nežárlili a že začali žárlit až na konkrétního partnera v novém vztahu. Čím to je?

To se může stát, také se s takovými lidmi setkávám. Dobrá zpráva je, že psychika takového člověka má dobrý a zdravý potenciál a cesta k uzdravení bude tedy pravděpodobně kratší.

V takových příbězích se setkávám obvykle s jednou z následujících variant:

• člověk prožil v předešlém partnerství nevěru, zatajování a lži s ní spojené. Byl podveden a opuštěn od člověka, kterému věřil
• partner má významně více mimopartnerských zájmů a vztahů než ten, kterého začala obtěžovat vlastní žárlivost.

Obě varianty mohou nastat i po letech vztahu díky vývoji vztahu a jedinců v nich.

Položím zvláštní otázku, je žárlivost dědičná?

Možná tu otázku pokládáš na základě vypozorované zkušenosti, že žárlil děd, otec i syn.  Na základě takových pozorování můžeme usuzovat, že jistý vliv dědičnosti tu bude. Ona psychika člověka je skutečně složitá, raději užívám slovo psychoenergetický systém. Ten se tvořil a tvoří mnoha vlivy. Duše v průběhu svého vývoje k plnému vědomí sama sebe dělá různé zkušenosti, mmj. se nerodí ani náhodně do některého vybraného rodinného systému.

To pak uzdravení je asi o to složitější a je vůbec možné?

Máš pravdu. Bez práce to nepůjde, ale můžeme-li vytvořit negativní záznam, můžeme vytvořit i pozitivní. Zajímavým příkladem na přenos informace z generace na generaci byl pokus na krysách. Krysám pustili vůni šeříku a následně jim dali elektrický šok, v krysách se spustila úzkostná reakce. Toto bylo mnohokrát opakováno. Potomci těchto krys nikdy nezažili elektrické šoky, přesto se u nich objevila úzkostná reakce  při spuštění vůně šeříku. Z toho je tedy zřejmé, že své vzorce můžeme měnit, ale bez vědomé práce to bude trvat staletí.

Co si mám představit pod pojmem vědomá práce v souvislosti s léčbou žárlivosti?

Je mnoho cest, obvykle je dobré je kombinovat. Když navážu na předešlý popis tvoření negativního vzorce, pak žádoucí vzorec je možné začít budovat tak, že si uvědomíme, že vůně šeříku neznamená ránu, že vůně šeříku je bezpečná a aktivně při tom harmonii prožijeme. V rámci léčby ze žárlivosti je třeba uvědomit si a prožít např. to, že zdržení partnera není ohrožení, je třeba si všímat běžných funkčních životních situací a své myšlenky hlídat a přebudovávat. K vědomému prožívání harmonie je užitečné umět meditaci do energetických center, do čaker.

Když jsem listovala internetem, všimla jsem si mnoha skeptických postojů ohledně léčby žárlivosti.

 Skepse se objevuje tam, kde není víra ve vývoj člověka. Zároveň je pravda, že žárlivost může zahrnovat zranění niterných osobnostních struktur a to uzdravit je skutečně náročné. Nemožné je uzdravit člověka, který nemá na své žárlení náhled, obviňuje okolí a žádá nejprve změnu od partnera. Je to žárlení, které má pevné kořeny v myšlenkových postojích na
př.: „Jsi moje žena, tak je přirozené, že mne alespoň 5x denně budeš ujišťovat o tom, že mne miluješ.“ nebo „Když máš se mnou partnerský vztah, je normální, že už nebudeš chodit na kafe s kamarádkami (s osobami opačného pohlaví).“  Žárlivec vymáhání žádoucího jednání od protějšku považuje za normální a své nátlakové chování považuje za oprávněné. V takovém případě léčba mnoho šancí nemá.

Kdy je největší pravděpodobnost, že se člověk z žárlivost vyléčí, zbaví se jí?

Ano, je to podobně jako s léčbou závislosti. Je užitečné, když klient:

• chce se zbavit žárlivosti, odnaučit se žárlit
• je připraven snášet útrapy léčebného procesu
• věří tomu, že vyléčení je možné
• vytrvalý

Jak postupovat, když se člověk chce uzdravit, léčit ze žárlivosti?
Dobré je, že problém byl pojmenován. Pak je třeba vědět, že pustit své lpění na partnerovi, bolí. Pokud se této bolesti člověk bude vyhýbat, nezvládne žárlivost. Tu bolest lze uzdravit sebeláskou. K tomu však je obvykle potřeba pracovat s příběhem člověka obvykle od dětství.

Jak se dívat na žárlivost, když s ní chci pracovat? 

A je skutečně možné žárlivost vyléčit? A jaké jsou předpoklady?

Základním předpokladem je, že člověk je ochoten svou žárlivostí se zabývat, léčit ji, zbavit se ji. Pak je třeba, aby byl připraven na to, že potřebuje:

• vytrvalost
• ochotu zabývat se sebou jak v přítomnosti tak mnohdy i do minulosti
• sebekázeň
• ochotu měnit svá nefunkční myšlenková přesvědčení tzn. přijmout zdravější myšlenkové postoje
• pracovat na úrovni emoční – naučit se vnímat své emoce, pozorovat je, popisovat do jejich podstaty a následně je proměňovat
• nebát se své bolesti a důvěřovat ve svou sebeléčivou schopnost

Může člověku pomoci partner?

Partner není terapeut. Několik rad pro partnery žárlivců:

• Prevencí žárlivosti je odloučení neboť jak je známo, odloučenost partnerů oslabuje vzájemné žárlivecké napětí.
• Obvykle oběť na počátku žárlení žárlivce konejší a ujišťuje, je to však jen krok k rozvinutí žárlivosti.
• S žárlivcem se nediskutujte. Řekněte jednu dvě věty a ukončete debatu.
• Pokud následuje pronásledování, nezbývá nic jiného než říci: „Přestaň nebo odejdu.“
• Trénujte kondiční odloučení – na večer, na víkend.
• Podporujte partnera v jeho koníčk
  u, zálibě…
• Respektujte intimitu svého partnera a zároveň hajte tu svoji – nepřistupte na žárlivcovu snahu zrušit meze intimity.
• Je-li situace již zacyklená , nezbývá nic jiného než říci: „Začni se léčit a uzdrav se nebo se budeme muset rozejít.“
• V žádném případě si nedělejte ze života peklo

Může člověku při léčbě žárlivosti pomoci psychoterapeut? A jak?
Považuji za užitečné bádání v krajině „Moje psyché“ se zkušeným průvodcem, psychoterapeut může ukázat směr a způsob, jak nepřehlédnout a zvládnout bažiny. Samozřejmě na klientovi je aktivní spolupráce.

Přeji samé konstruktivní setkání a děkuji za rozhovor.

Více článků o Žárlivosti zde.

Více článků v rubrice LÁSKA, SEX A VZTAHY zde.

Fotky jsou z mé  knihy Milostné hledání, nacházení a ztrácení zde. – můžete objednat zde.